Pohřeb
Napsala a nakreslila Terry Cast

„Až já jednou umřu, tak chci mít krásný pohřeb. Rozuměno?“
„Ano, dědečku.“
„Rakev bude mít tvar, jaký jsem nakreslil. Rozuměno?“
„Dobře, ale nechtěl bys...“
„Nepřerušuj, nebo tě nenapíšu do závěti!“
„Dědo...“
„No tak napíšu, ale to jen proto, že jsem tě měl nejraději. Stejně skoro nic neodkazuju, ale alespoň
budeš mít dobrý pocit z toho, že jsem na tebe před smrtí myslel.“
„Jenom před smrtí?“
„Ale ovšem, že na tebe myslím pořád, ale ta vteřinka, než to mé srdce vzdá, je přece nejcennější.
V té chvíli se myslí jen na ty nejdražší lidi.“
„A jak tě znám, tak i na ty nejdražší pohřby...“
„Nebuď drzá. Já chci odpočívat pohodlně.“
„Jaké v tom vidíš pohodlí? Tobě se zdá pohodlné, když ti červi okousávají palce u nohou?“
„To je další záminka, abyste mě strčili do urny! Já to ale takhle nechci! Chci, abyste na pohřbu ještě viděli můj obličej!
A budete ještě rádi, když se na vás nebudu mračit!“
„Dědo, máš ještě něco, co se týká tvého pohřbu?“
„No ovšem“ Tak předně...“
„Tak to zadrž, ano?“
„Proč?“
„Abys mohl roztáhnout rolety, podívat se na slunce a začít žít!“

Příběh našeho Honzíka.
Napsala a nakreslila Terry Cast

U nás na chalupě se potuluje šílené množství koček. Ty potvory nemají vůbec žádné zábrany přespávat na naší půdě a dělat tam nepořádek. Proto se snažíme dodržovat zásadu známou ze zoo: nekrmit kočkovité šelmy, aby neměly žádnou záminku
se u nás usadit. Nekrmit – to se snadno řekne. Co ale máte dělat při pohledu do těch nádherných smutných očiček, která vypadají, že se už čtrnáct dní musí na ten zlý svět dívat o hladu? (To těžko. V poli je to samá myš.)
Samozřejmě jsme neodolali a jedné opravdu pěkné kočce nabídli misku mléka. Přišla, viděla, snědla. Pak chodila čím dál
tím častěji a nakonec si nás doslova přivlastnila. Pojmenovali jsme ji Modelka, protože byla opravdu moc krásná (ona si nás
zřejmě pojmenovala Zdroj Potravin). Kočky sice jsou všeobecně nádherná stvoření, ale ještě jsme neviděli žádnou,
která by měla tak pěkný dlouhý obličej, srst vybarvenou všemi barvami (kromě zelené a fialové) a tak chytré oči........
 

Druhá země
Napsala a nakreslila Terry Cast

Někde ve vzdáleném vesmíru nastal předvánoční čas. Na planetě téměř stejné jako je ta naše začínají lidé mydlit vše v domě do stavu dokonalé čistoty, shánět
na poslední chvíli dárky po obchodních domech a také (pokud neholdují
mraženým filetům) kapra. Kapry nejlevněji dostanete přímo od vodníka, který je prodává na tržišti ve městě.
Stojí tam u kádě, do které sněží, popíjí čistou vodu, nebo i pivo a snaží se ignorovat nadávky ryb zrazených svým pánem. Kapříci mají dosti nevybíravý slovník, takže prodavač ve volných chvílích strčí hlavu pod vodu a okřikne je.
Když uklidnil
několik kusů, které začaly vypouštět obzvláště sprosté bubliny, věnoval se vysokému zrzavému chlapci s hákovitým nosem. Zabil a prodal rybu a zase tam jen stál a čekal na výdělek, aby bylo za co koupit barevnou vodotěsnou televizi.
My ale budeme sledovat toho kluka. Jmenuje se Felix a odnáší budoucí štědro-
večerní večeři v igelitovém pytlíku k autu, u kterého stojí jeho táta a marně tlačí do kufru plastový vánoční stromek.
Nakonec odjedou se stromečkem záhadně vmáčknutým mezi zadní sedadla (ještě bude problém dostat ho ven).
Nešťastnou náhodou už tento problém nemuseli řešit. Jeli domů a v křižovatce jim kamion nedal přednost. Náklaďáku se samozřejmě téměř nic nestalo – celková škoda: rozbitý reflektor a odřený lak. Zato autíčko zažilo totální devastaci – celková škoda: rozbité všechno plus jeden zraněný a jeden mrtvý. Policie, záchranka a šup do nemocnice.
„Vy máte pouze zlomenou nohu pane, ale ty,“ ukázal doktor na Felixe, který seděl vedle, „ty chlapče jsi... ehm... zemřel.
Částečně.“
„Pane doktore,“ ozval se Felix, „já jsem žil doteď v přesvědčení, že pokud jsem mrtvý tak se nehýbu. Leda že bych byl upír, ale to bude blbost.“ Felix si přece jenom, snad pro jistotu, snad podvědomě přejel jazykem sadu svých zubů a narazil v ní na dva neobvyklé. Doktor si přiložil prsty na pravou stranu krku, Felix udělal totéž a nahmatal dva hrbolky....
 

Mocný kouzelník Emil Smrdibotka
Napsala a nakreslila Terry Cast

Vojáci seděli u stolu pod oknem a právě zabořili nosy do pivní pěny, když se před hospodou ozvalo hlasité žuchnutí. Všichni najednou vyhlédli z okna, aby zjistili, že do prašné cesty venku se svalil kůň. Ležel tam a zadržoval dech, až mu oči vylézaly z důlků. Vojáci pokrčili rameny a
svorně si sedli zpátky, až jejich židle unisono zavrzaly.Mezitím klíčovou dírkou začalo do hostince pronikat něco neviditelného a vražedného.
„Sakra, chlapi...,“ začal kapitán.
„Sakra,“ odpověděl zbytek mužů.
Všichni nakrčili nosy a zasténali: „Co to tu tak páchne?“
V tom okamžiku do místnosti vstoupila odpověď. Byl to mladík nevelké postavy, zahalený v dlouhém špinavém hábitu. Honosil se dlouhými zašmodrchanými vlasy nejasné barvy a doprovázela ho početná skupina much, které létaly v kruhu okolo jeho hlavy a radostně bzučely.
„Ústup!“ zvolal kapitán skrz zacpaný nos a zmizel i s ostatními na čerstvý vzduch.
Příchozí se usmál na hostinského, který ještě stále hrdinně držel pozice....