06.03.15.
Naši koupili nové postele do ložnice. Nevím proč. Ty staré mi celkem vyhovovaly. Tak to dopadne, když se mě nezeptají.
Nové postele jsou veliké, vysoké a divně páchnou. Když si je chci drápáním označkovat, Lenka začne křičet, jako bych ty postele
chtěla zničit. No nic. Povznesu se nad to a jejich postele použiji jako drápadlo když to nikdo neuvidí. S těmi lidmi je někdy kříž,
ale když už ty postele koupili, půjdu je vyzkoušet.
Modelka

06.03.20.
Spát se dá různě. Pro mě to není žádný problém.
Třeba na sušáku. 
Kintaró

Nebo Lence přes koleno. Prímově jsem si protáhl záda.
 

06.03.27
Dostali jsme novou hračku. Takovou prolízačku ze šusťákoviny.
 Nejdřív to vypadalo, že to bude prima zábava - tak hezky to
šustilo, když to Lenka rozbalovala - ale pak jsem zjistila, že je to stejné, jako naše stará trubka z koberce.

No, nějaké rozdíly bych přece jenom našla. Tak například: ta nová trubka stála 158,-Kč a stará byla skoro zadarmo. Nová trubka nedrží tvar a nedá se použít jako škrabadlo, kdežto stará trubka je hezky pevná a proto se z ní dají lépe vytahovat myšky, které mi tam naši hodí. Nejenom že je stará trubka skvělé škrabadlo, ale ještě se na ní bezvadně trhá koberec, kterým je obalená. A voní, protože je postříkaná Kozlíkovými kapkami.
Už jsem docela utrubkovaná. Jdu si lehnout. Modelka
PS: Jestli chcete vědět, jak vyrobit tu lepší (naši oblíbenou starou) trubku, mrkněte se tady.

06.03.30.
V sobotu jsem musel k veterináři. Děsivý zážitek. Jak já jsem se bál! Vůbec jsem si nepamatoval, že jsem tam už kdysi byl. Všechno tam divně páchlo, bylo tam spousta různých zvířátek a všichni jsme vypadali nešťastně. Já  se bál tolik, že jsem hrůzou úplně ztuhl a z přepravky jsem nechtěl vylézt. Bohužel existuje zemská přitažlivost a s její pomocí se Lence podařilo mě z přepravky vysypat. Jak nedůstojné! Veterinář mě prohlédl a konstatovat zánět v očičkách. Hned mi do těch očiček nacpal nějakou mastičku a zbytek dal Terezce, aby mi jí taky cpala do očiček, když budeme doma.
"To určitě," pomyslel jsem si a rychle vlezl zpátky do přepravky. Dovezly mě domů a byly samé ťuťu, ňuťu, ale já se nenechal obalamutit. Byl jsem uražený a šel jsem si lehnout. Nastal čas, kdy mi zase chtěli dát tu protivnou mastičku do oček, ale já jsem nechtěl. Začal jsem běhat po bytě a křičet, a všichni běhali po bytě za mnou a taky na sebe křičeli. Nakonec se mi povedlo utéct jim do kuchyně. Už jsem si myslel, že jsem se zachránil, ale ouha. Oni všichni nalezli do kuchyně za mnou a zavřeli dveře. Utíkal jsem ke dveřím, aby mi je otevřeli, jako to dělají vždycky, ale oni tentokrát nesáhli po klice, ale po mně. Tak jsem drápl první ruku, která na mě sáhla a utekl jsem pod stůl. Tam jsem se pořádně naježil a taky jsem prskal, aby se mě lekli, ale oni pořád: "Kinuško, Kinuško," a vůbec se nebáli. Našel jsem si mezi nimi skulinku a zase jsem utekl ke dveřím. Jenomže ty byly stále zavřené a Mirek, ten zrádce, mě chytil. Nejdřív jsem se na ně hodně zlobil, ale když jsem viděl, jak jsou všichni uhonění, udýchaní a strhaní, chtělo se mi smát. Pak mi jich začalo být líto, tak jsem je nechal. Nakonec se to dalo vydržet.
Když přišel čas na další dávku mastičky, zase jsem si chtěl hrát na honěnou. Vždyť to bylo docela fajn. Jenomže doma se už nikomu nechtělo běhat. Nechali mě být, dokud jsem nepřestal být ostražitý a pak mě ťafli. Byl jsem zklamaný, že žádná honička nebude a rezignoval jsem. Napříště mě zase vyhmátli, a že jsem si dával pozor! Tak to šlo až dodnes. Dnes poprvé mi dali pokoj. Už žádné mastičky. Hurá!                                                                                               Kintaró