06.04.05.
Hrůza! Holky se zase rozhodly nacpat do nás ty odporné, červíkům neprospěšné tabletky.
Nejdříve odchytily mě a zavlekly mě do koupelny na pračku. Nelíbilo se mi to ani trošku. Už to, že mě zvedají,jako nějakou věc. No, nad pračkou mě Lenka chytla vzadu na krku za kůži a nadzvedla mě za tu kůži nad pračku tak,abych se nemohla nemohla dotýkat tlapkami pračky. Bylo to celkem pohodlné, běžně tak nosím svoje koťátka, ale visela jsem jako prádlo na šňůře. Nemohla jsem nic, než držet. Terezka mi mezitím vložila tabletku skoro až do krku a bylo vymalováno. Pohladily mě, pochválily a dali dobrůtku. S čím nemůžu nic dělat, tím se netrápím. Ne tak Kintaró. Vyděšeně hleděl, jak to všechno probíhá a rozhodl se k ústupu za křeslo, případně pod stůl, nebo pod židle, podle toho, kde to momentálně vypadalo bezpečněji. Cha! Stejně ho chytly. Naše holky jsou šikulky. Byla to rychlovka. Tentokrát jsem držela stráž já a na všechno jsem dohlédla. Nadzvedly ho nad pračku jako mě předtím a než se stačil vzbouřit, chytla mu Lenka i tlapky, aby nemohl škrábat a Terezka mu tu tabletku vpravila do krku raketovou rychlostí. Ještě jsem se ujistila, že taky dostal pochvalu a mlsku a šla jsem si lehnout. Za chvilku přišel i Kiny. Vzájemně jsme si upravili kožíšky a spolu také usnuli.                                                           Modelka

06.04.14.
Vždycky to uslyším první. Takový zvláštní zvuk. Neozývá se u nás doma příliš často, ale jakmile ho slyším, rozeběhnu se k té bílé, malé krabičce. Vydává právě takové zvučky, které mě nesmírně zajímají. Bliká na mě zeleným světýlkem a vyplivuje na mě velké, bílé pláty. Jsou na nich všelijaké černé cestičky a pásky a já se snažím zjistit, co znamenají. Bohužel se mi to dosud nepodařilo.Moc pěkně to všechno voní.

Kintaró

06.04.16.
„Celý den se naši někde toulali a večer, když konečně dorazili domů, rozbalili před námi tunel, prý super hračku pro kočky.“
„Jo, jo, mami. Lenka už o tom tunelu mluví aspoň týden. Jak je úžasný a jak jím jsou všechny kočičky, které ho mají, nadšené.“
„Já vím. Taky jsem to musela poslouchat pořád dokola...“
„Každou chvíli nám vyprávěla co všechno četla na fóru...“
„Dobře, dobře Kintaró. Dovolíš, abych to dopověděla?“
„Jasně mami, promiň.“
„No. A když ten tunel teda rozbalila, tak jsme si sedli...“
„Já jsem si taky sedl a způsobně jsem si stočil ocásek kolem sebe a...“
„Kiny!... Tak jsme si teda sedli a čekali jsme, že nám Lenka předvede, co jako s tím tunelem máme dělat. Ale Lenka si jenom sedla s foťákem v ruce a taky čekala, co bude.“
„Můžu taky něco říct?“
„Když myslíš Lenko, že je to nezbytně nutné.“
„Já jsem myslela, že budete rádi, že jste dostali novou hračku a že budete dovádět, jako jiné...“
„Dovádět? To jako myslíš blbnout, lítat, skákat...“
„Přesně to myslím Kiny. Měli byste se honit v tom tunelu a skákat třeba i po sobě...“
„Promiň, že tě zase přerušuji, ale to nemyslíš vážně. Tohleto co popisuješ dělat nebudu. To po mě nemůžeš chtít. To je prostě pod moji úroveň! Řekni něco mami.“
„Co mě se týče, tak já do toho tunelu klidně vlezu, ať má Lenka radost.“
„Opravdu mami?“
„Jo. Tak se dívej. Lezu a lezu... no a jsem na druhé straně. Nic to není Kintaró. Klidně to taky zkus.“
„Tak ano mami. Já tam tedy taky lezu a lezu a jé...tady je nějaký chlupatý míček. A okénko. Kuk. Mami... kuk na mě.“
„Kintaró, čouhá ti ocásek.“
„No vidíte, že to není tak hrozné, zlatíčka moje.“
„Dá se to přežít Lenko. Když to pojmu jako nové místo na můj tolik potřebný odpočinek...“
„Já ti dám odpočinek Kintaró. Koukni. Skočím na tebe...“
„Ale mami...“
„Kam utíkáš Kintaró?“
„Sednu si tady a budu tě pozorovat. To mě nejméně unaví.
I když... pozoruje – li kocourek jako já, tak soustředěně, jak já to umím...“
„Nech si ty výlevy Kintaró. Buď tak laskav. Chci si v tom tunelu trochu pospat.“
„Ach jo, kočky. S vámi je tedy zábava, jako v márnici.“
„Nebuď smutná Lenko. Třeba ještě přijdem na to, co s tím tunelem. Zatím se v něm pří...je...mně.“
„Spí... jsi chtěla říct. Ach jo.“

06.04.19.
No bóže. Tak jo. Já se tedy přiznávám. Ujíždím na laserovém ukazovátku. Už když slyším, že ho někdo vytahuje z našeho košíku na hraní, tak vím, že bude zábava. Neskutečně mě to baví. Lítám za tím světýlkem jako blázen, přestože jinak jsem úplně normální, distingovaný a kulturní  kocourek, s velkým smyslem pro krásu těla i duše.
Dnes Vítek, to je syn naší Lenky a Mirka, vytáhl odněkud malé zrcátko a dělal jím prasátka na zeď. Znáte to, takový ten odraz sluníčka v zrcátku. Moc se mi to líbilo a za chvilku jsem byl v jednom kole. Točil jsem se za tím světýlkem jako čamrda. Lenka to nafilmovala a vy si to
můžete stáhnout ve formátu avi. Potřebujete k tomu nejspíš nějaký tentonoc, který má název DivX 5 Codec. Jestli ho nemáte, tak si ho taky stáhněte zde, úplně zadarmo.
Kintaró

06.04.21.

„Už zase jsme museli k veterináři. Tentokrát pro pas a čip a taky na přeočkování vzteklinou. Tento traumatizující zážitek začal už doma, když se mě snažili chytit. Chvíli jsme se honili po celém bytě, a to byla docela zábava. Za nějaký čas jsem toho měl už dost a tak jsem se vzdal. Nechal jsem se chytit, ale aby to nebylo jen tak zadarmo, tak jsem Lence na památku označil ruku svými drápky. Památka je dlouhá aspoň deset centimetrů a pěkně dlouho krvácela. Tak ať! Stejně mě pak Lenka zavřela do takové přenosné bedýnky s mřížkou. Jak hrozné. Jak ponižující! Považte, byl jsem tam s Maminou zavřený a vydaný napospas osudu....“
„Já bych to zase tak strašně neviděla. Horší byl veterinář. Takový ten člověk v bílém plášti, který mi vždycky dělá něco, co se mi vůbec nelíbí a divně páchne. Já jsem přišla na řadu jako první. Nejprve jsem se snažila být klidná, vždyť se mnou tam byla Lenka i Terezka. Jakmile mě však obě pevně chytli, abych se nemohla ani hnout, a uviděla jsem v ruce doktora tu velikou jehlu, kterou mi chtěl vpravit do těla čip, tak jsem se už neovládla a začala jsem s sebou škubat. Dokonce jsem Lence naznačila, že ji kousnu, jestli mě hned nepustí. Byla jsem moc nešťastná, že Lenka dopustila, aby se mi takto ubližovalo. Myslela jsem si, že mě už asi nemá ráda.“
„Je to všechno pravda. To už hraničí s týráním zvířat! Já to všechno viděl a taky zažil. Byl jsem tak bez sebe strachy, že jsem ztuhl, jako bych byl mrtvý. Říkal jsem si, že mě pak třeba nechají být, ale nenechali. Udělali mi to všechno rychle a zase mě strčili zpátky do bedny. Tentokrát jsem tomu byl rád. Jen aby mě už nechali na pokoji.“
„Domů jsme přišli celí unavení a vystrašení. Já jsem byla ráda, že už to máme za sebou, ale bála jsem se, že už mě Lenka nechce. Že už mě nemá ráda. Když už jsem to nemohla vydržet, zkusila jsem se k Lence přitočit, aby jako viděla, že s ní chci dál kamarádit a představte si, ona mě pohladila! Vůbec se na mě nezlobila. Dlouho se se mnou mazlila a hladila mě a pěkně si se mnou povídala. Já byla tak šťastná, že jsem hned zapomněla na všechno to trápení u veterináře.“
„Ještě to tak! Pohladit. Mazlit! To zrovna. Doma s nikým dlouho nepromluvím, aby věděli. Však jsem se taky schovával a nepřišel jsem, ani když mě volali, že mají pro mě dobrůtku. Já jim dám veterinu. A vůbec. Jdu se umýt a spát. Jednoho takové zacházení unaví.“

06.04.23.
Našel jsem v pokojíčku létající hmyz. Byl velký, velikánský. Úplný hmyzák. Mně se ale líbilo, jak hezky bzučí a tak jsem na něho zavolal, ať slétne trochu níž, že si spolu budeme hrát. Hmyzák nechtěl. Jenom bzučel a bzučel a já jsem ho pořád přemlouval: „Musíš za mnou dolů. Já se nahoru na okno nevyškrábu. Už jsem to zkoušel. Věř mi. Poleť dolů a zahrajem si třeba na honěnou.“ Hmyzák, jakoby mě neslyšel. Zato mě slyšela Lenka a přišla se do pokojíčku podívat, pročpak tak mňoukám. Jakmile viděla mého hmyzáka začala ječet: „Sršeň, sršeň! Kinuško honem utíkej. Rychle ven!“ A bylo po legraci. Vyhnala mě z pokojíčku ven a zavřela dveře. Já jsem se jí snažil vysvětlit, že hmyzák je prima a že si s ním chci hrát. Všechno marné. Ach jo. Někdy jsou ti lidé tak nechápaví...
Potom tam Lenka ještě jednou opatrně vlezla, vyzbrojená desinsekčním sprejem. Spreje divně syčí a já je nemám rád, tak jsem za ní nešel. Když Lenka z pokojíčku vylezla řekla: „Kinuško, víš jak by ti ublížil? Vždyť bys mohl i umřít.“
Tak nevím, ale ať to bylo jak bylo, vzala mi hmyzáka a to neměla dělat. Píšu jí mínus.

06.04.27.
„Lenka je mistr na překvápka. Dneska dotáhla domů úplně cizí kočku. Byla celá tmavá, mourovatá a vůbec jsem ji neznal. Tak proč ji Lenka tahala k nám domů? To fakt nevím.“
„Ale Kintaró. Lenka přece říkala, že se ta kočka už dlouho toulala kolem paneláku a byla moc hladová.“
„Já to vím Mamino, ale to ještě neznamená, že jí měla dát k jídlu moji konzervičku s masem, do mojí misky a do mojí přepravky...“
„Nebuď takový sobec Kintaró. A budu vám vděčná, když o mně nebudete mluvit, jako bych tady nebyla.“
„Tak promiň Lenko, ale musíš pochopit, že nás to trochu vyvedlo z míry, když jsi ji přinesla v naší přepravce a nechala ji na našem balkóně.“
„Aha. Tak na vašem balkonu!“
„Já jsem dostala strach, že jsi si přinesla nějakou cizí kočku, za kterou nás chceš vyměnit. Proto jsem se šla na ni podívat.“
„Já jsem to viděl, jak na tebe Modelko ta cizí kočka prskala a syčela. Je to tak. Všechno jsem to sledoval ze vzdálenosti asi dvou metrů. Blíže jsem se neodvážil a raději jsem se držel za tvými zády.“
„Já vím, Kiny, kde jsi byl. Raději mi to ani nepřipomínej. Poslal jsi mě dopředu, jako průzkumníka a kdyby mi ta kočka skočila po krku, tak bys ji nechal.“
„Nenechal.“
„Nechal. Já jsem viděla jak jsi utíkal, jen co jsem mrskla ocáskem.“
„To jsem se jenom lekl. No bóže.“
„Přestaňte se hádat vy dva. Báli jste se oba dva. Hlavně o svoje misky, že ano?“
„No, přiznávám, že mě to napadlo...“
„Já se nebál. Mě bys přece nevyměnila. Mě máš moc ráda. Že ano, Lenko?“
„Klidně bych tě, Kintaró, vyměnila. Třeba za jezevčíka. Někdy mě tak štveš.“
„No Lenko!“
„Já jen žertovala, Ivánku. Ale je pravda, že tahle kočička byla neskutečně hodná. Okouzlila i toho pána z obchodu s počítači. Když jsem mu ji nabízela, tak se s ní mazlil a ona se nechala a byla ráda za každé to pohlazení.“
„Tak proč si ji nevzal, když ho tak vzala u srdce? No? Proč?“
„Protože byl domluvený se svojí ženou, že si žádnou kočku nevezmou, Kintaró. Měli strach o svoje ještě nenarozené miminko víš?“
„Láry fáry...“
„Kde ty bereš ten slovník Kiny? Asi ti zatrhnu pohádky.“
„Vzal si tu kočku? No nevzal...“
„Jenomže on stejně telefonoval té své ženě, jestli by si tu kočičku přece jenom nerozmyslela.“
„Opravdu?“
„Opravdu, Modelko. Jenomže ona nechtěla žádnou kočičku, tak jsem tu toulavku vzala k veterináři.“
„A veterinář ji chtěl?“
„Kdepak Kiny. On má přece svoji kočičku. Zato ale pro ni našel někoho jiného. Ti lidé sice chtěli kocourka a ne kočičku, jenomže když veterinář viděl, jak je ta kočička hodná...“
„No jo, pořád.“
„Ano Kiny. Hodná a milá. Jen si to poslechni. Byl jí tak nadšený, že vzal telefon a ukecal ty lidi, aby si ji vzali místo kocourka. Řekl jim, že tak hodné zvíře se málokdy vidí, a že určitě nebudou litovat, když si ji vezmou, přestože to není kocourek.“
„Cha! Takže je musel přemluvit, aby si ji vůbec vzali!“
„Kintaró, ty všechno převrátíš, jak se ti to hodí. Víš co? Mě by nemusel přemlouvat nikdo. Hned jsem litovala, že jsem si tu kočičku nenechala. A teď lituji ještě víc, když vidím jaký jsi malý prevít.“
„Ale mě máš ráda Lenko, že ano. Že máš.“
„Mám vás oba ráda, Modelko. Nikdy bych vás nevyměnila, neboj.“
„A co jsem říkal? Nevyměnila by nás!“