|
|
06.05.01.
Šup do tunelu
|
Rychle pryč. Viděli mě.
|
|
Právě jsme se nedohodli, kdo půjde první.
|
Vyhrál jsem to! Jsem první!
|
|
Jsem schovaná a číhám na míček.
|
Tunelem složeným do V se dá taky prolézt.
|
|
Mám dost. Na chvilku si zdřímnu.
|
Tunel je můj. To je bez debaty. Kinyho tam pustím, jenom když si chci hrát také s ním. Jinak ne. To ho ženu! ))))))
Modelka
|
|
06.05.03.
Lenka
zase přinesla něco nového a voňavého. Říkala
tomu Muškát a prý to bude hezké na balkoně. Tak
jsem k tomu přivoněl a vůbec to nevonělo špatně. Zkusil jsem
tedy, jestli to taky tak hezky chutná, jak hezky to voní.
Nechutnalo, ale dalo se to vydržet. Řekl jsem si, že zkusím
ještě jiný lísteček, jestli není chutnější,
když v tom na mě Lenka křikla, že to prý nesmím.
Nesmím? Já něco nesmím? Utekl jsem do kuchyně
pod stůl a tam jsem se urazil. Lenka s Modelkou sázely ty
Muškáty do truhlíků, ale já jsem za nimi nešel.
Celou dobu jsem všem dával najevo, jak hluboce se mě dotkne,
když se na mě křičí, že se bojím, kdy zase na mě
někdo něco křikne, a že už pro mě stejně život nemá
cenu a tak. Večer jsem přece jenom na ten balkon zašel a opatrně
jsem čichal ke květům toho Muškátu. Pak ale přišla na
balkon také Lenka, tak jsem odešel, protože jsem byl ještě
stále uražený. Chtěl jsem si lehnout na své
oblíbené křeslo v obýváku, ale seděla
tam už Terezka. Mňoukal jsem na ni a vysvětloval jsem jí,
že to křeslo je moje, a že ona tam nemá co dělat. Terezka
však nejenom že neodešla, ale ještě mě volala k sobě, prý
se o to moje křeslo spolu podělíme. Ke všemu mě ještě
chtěla drbat za uchem. Nedovtipa. Jediné její štěstí
je, že ji mám opravdu rád. Na chvilku jsem jí
tedy to křeslo půjčil a lehl jsem si na Mirkovou židli u
počítačového stolu.
Sotva jsem usnul, slyším,
jak Lenka z balkonu křičí: „Kdo z vás to byl! Která
chlupatá potvora tohle udělala?!“
Na
balkoně byla hotová pohroma. Někdo vyhrabal hlínu z
truhlíku, kde byla zasazená tráva pro nás,
pro kočky. Já jsem to nebyl, ale sváděli to na mě.
Zastal se mě Mirek: „Kintaró to nebyl. Celou dobu leží
na mé židli u počítače. Vím to, protože jsem
si chtěl něco na compu udělat a bylo mi líto ho vyhnat,
když je dneska tak ustrašený, tak jsem ho nechal.“
Aspoň
někdo má tady v té domácnosti se mnou soucit.
Hodný Mirek. Ale kdo tedy udělal ten nepořádek? Že
by Vítek? Nebo to zinscenovala Lenka, aby si na mně zchladila
žáhu, že s ní nemluvím? Ha! Byla to Modelka.
Celou dobu dělala hodnou a slušnou a sázela ty kytky s
Lenkou jakoby nic a dopředu už plánovala takovouto zradu.
Ještě že se na ni přišlo. Ze zločinu ji usvědčily tlapky
špinavé od hlíny. Pohodlně jsem se uvelebil tak,
abych dobře viděl a čekal jsem jak Lenka Modelku potrestá a
jestli na ni také bude křičet. Ale ona nic! Jenom se na
Modelku usmála, dokonce ji pohladila!, a řekla, že to nic,
prý je to jenom trošku hlíny. Kde já se tady
dovolám nějaké spravedlnosti!
Kintaró
|
|
06.05.05.
Dneska
u nás bylo veselo. Odněkud k nám domů přiletěl mol.
Já už z doslechu vím, že můj starší bráška
Honza měl moly rád, a vůbec nejraději je chytal. Chytali je
spolu s Lenkou. Někdy stačilo zatleskat rukama a Honza hned
přiběhl, že bude honit mola. Já ne. Byl to první
mol, kterého jsem viděl a líbil se mi, ale že bych se
za ním honil... Zkusil jsem na něj zavolat, ale když vyletěl
moc vysoko, nechal jsem ho být.
Všimli si toho Lenka s
Vítkem a začali na mě volat: „Kiny, tady. Kintaró
pojď honem. Tady, tady, Kinuško.“
Způsobně jsem si sedl,
stočil kolem sebe ocásek a koukal. Lenka mezitím
slezla ze dvou na čtyři a honila mola po čtyřech. Pak Vítek
ukázal někam nahoru na zeď a Lenka hned vyskočila na dvě
nohy a rukama plácala po té stěně. Přitom na mě
stále volala: „Kiny pojď si ho chytit, tady je.“
Najednou vyskočila na postel a začala tleskat rukama. Pak
seskočila z postele a zase si klekla na kolena. Lezla po koberci a
rukama do toho koberce plácala. Já jsem jen seděl a
zíral. Chovala se fakt divně. Skoro jsem se jí bál.
Nakonec toho nechali a Vítek prohlásil: „Z toho
Honza nikdy nebude.“
A proč bych měl?
|
|
06.05.10.
Už
třetí den, není nikdo doma. Všichni se někam
rozutekli a doma zůstávám jenom já s Modelkou.
Vždycky ráno postupně odejdou a zase se večer vrací,
jeden po druhém. Když už se celý den někde toulají,
mohli by si aspoň večer s námi pohrát, ale oni jen
běhají z jednoho pokoje do druhého a uklízí
a píšou a stále něco. Sotva nám dají
vodu a jídlo. Je tady hrozná nuda. Takto strádám
už tři dny!
„Kintaró, co to tady povídáš?“
„Nic
tak důležitého Terezko.“
„Aha, tak nic důležitého.
Já jsem slyšela, že se ti nikdo nevěnuje?“
„To jen
tak trošičku...“
„Tak taky řekni, kdo tě drbal u ocásku,
jak to máš rád? No? Blahem jsi zavřel oči a kroutil
jsi se jako žížala, až si spadl ze sedačky.“
„To
byla jen malá nehodička...“
„To byla. A kdo si s tebou
hrál s laserovým ukazovátkem, až jsi celý
uřícený narazil do stropu?“
„Tak to byla trochu
větší nehodička. Já když jsem byl tak
rozběhnutý...“
„...tak jsi nedokázal v té
rychlosti zabrzdit a narazil jsi na zeď. A kdo mi sežral
narozeninovou kytku?“
„To nebylo schválně, promiň
Terezko, já jen, že tak voněla.“
„Vždyť ti z ní
bylo tak zle, žes zašpinil koberec v kuchyni. Mamka to musela
prát.“
„Tak jo, tak dobře, vzdávám
se.“
„No proto. Já ti dám nuda.“
„Já
bych mohl pokračovat.“
„Ty Vítku? Co ty zase?“
„Nic
Kiny, já jen, že Terezka si hrála s tebou a já
s Modelkou. Vzpoměň si, jak jsem vám pouštěl autíčko
jako myšku, nebo jak jsem vás honil dokola kolem sebe za
šňůrkou. To se ti moc líbilo ne?“
„To ano. Bylo to
bezva. Tak si pojďte zase hrát. Úplně jsem na to
hraní s myškou na šňůrce dostal chuť.“
„No já
nevím,... že Víťo. Když ty pak o nás zase
napíšeš, že vás zanedbáváme...“
„A
že je tady nuda...“
„Nic takového nenapíšu,
slibuji. To jsem si jenom tak vymýšlel, když jsem se tak nu-
di - l?“
|
|
06.05.14.
Našel
jsem v obýváku džbánek s vodou. Nikdy předtím
tady nebyla, ale dnes, najednou, se tady objevila. Hned jsem se
pustil do zkoumání. Vrazil jsem tlapičku do džbánku
a zkoušel teplotu vody. Byla hezky studená, ale taky hodně
mokrá. Když jsem tlapku vytáhl, musel jsem ji oblízat
a osušit. Zalíbilo
se mi to, tak jsem tento postup několikrát opakoval. Potom
jsem se šel najíst a u misky jsem našel nového
kamaráda. Byl to malý mravenec. Vůbec nemám
tušení, jak se sem dostal, ale nijak jsem po tom nepátral.
Hlavně že je tady a já si s ním můžu hrát.
Naštěstí byla Modelka na balkoně, takže jsem ho měl jenom
pro sebe. Honili jsme se po kuchyni, když v tom přišla Lenka a
hned: „Kinuško, co to tam máš?“
Chtěl
jsem si mravence rychle někam schovat, pamětliv toho, jak Lenka
zatočila s Hmyzákem, ale bylo pozdě. Lenka mravence uviděla
dřív. Moc jsem se ale divil, že mi mravence nesebrala. Naopak.
Slezla na čtyři, a honila se s námi po kuchyni. Bylo to
hezké a já jí mažu to mínus za Hmyzáka.
|
|
06.05.19.
Moc
rád vysedávám před koupelnou, když se v ní
něco, nebo někdo myje. Slyším, jak teče voda a pozoruju,
co se v koupelně děje, ale ani za svět bych nešel do koupelny,
když tam někdo je. Když mě dnes Lenka zvala, abych šel dál,
podívat se na pramínek vody ve vaně, nešel jsem. A že
jsem byl zvědavý! Vím, vím. Můj starší
bráška Honza chodil do koupelny běžně a tam si z vodičkou
z vodovodního kohoutku hrál moc rád. Dokonce prý
mňoukal tak dlouho, dokud mu vodičku nepustili. Já ale
nemůžu. Já jsem tak trochu plašánek a všeho se
bojím. Lenka to o mně ví, tak nechala slabý
proudeček vody téct do vany a pak z koupelny odešla, jakože
zapomněla vodu zavřít. Jakmile byl vzduch čistý,
hned jsem do té vany vlezl a fascinovaně zíral na tu
tekoucí vodu. Byla skoro průhledná a stříkala
na všechny strany. Dodal jsem si odvahy a opatrně jsem šel k té
vodě blíž, abych ji mohl lépe prozkoumat. Co kdyby v
ní plavaly rybky? Když se po půl hodině objevila Lenka, byl
jsem ještě ve vaně a zhypnotizovaný tenoučkým
proudem vody jsem usínal.
|
|
06.05.22.
Když
budu hodně mírná, tak řeknu, že se mi to dneska
nepovedlo. Výstižnější by ale bylo, kdybych pořádně
sprostě zaklela. Co se dá dělat. Dokonáno jest.
Protože tady Kintaró není a Modelka je tak
vystresovaná, že to musela zakřičet mimo kočičí
záchod, píšu já, viník toho všeho,
Lenka. Začalo to krásným, slunečným ránem.
Uvěřila jsem předpovědi počasí, popadla kočky a děti, a
prohlásila jsem: „Jedeme na chalupu. Vyluftujeme kočky,
sebe a peřiny. Uděláme si všichni hezký den.“
Jízda proběhla celkem v poklidu a na místo jsme
dorazili, no, co by dup, nebo než by řekl švec, nebo než doběhneš
do sámošky... . Jak chcete. Přesto mi bylo líto, že
moje chlupatá robátka musela přežít hodinovou
cestu autem v přepravce. Okamžitě, jakmile jsme dorazili,
vypustila jsem je z přepravky, ať se chudinky proběhnou. Vždyť
co by se mohlo stát, když Modelka chalupu důvěrně zná
a Kiny bez Modelky nedá ani ránu? Za celý den se
vylítají, unaví a večer usnou, jako když je do
vody hodí, nebo taky raz dva, nebo...
„Stačilo. Už toho
prosím nech.“
„Modelko, co ty tady. Už je ti
líp?“
„Nic moc. Jdu ti pomoct, když vidím jak
to tady bez nás mastíš.“
„No prima. Kde jsme to
skončili?“
„Že se proběhneme a usneme. Ale to my ne,
že?“
„Ze začátku to vypadalo slibně. Vyběhli jste
oba.“
„Jenomže každý jiným směrem co?“
„Máš
pravdu Modelko. Každý jiným směrem. Ty do zahrady a
Kintaró směrem blíže neurčeným. Od rána
do dvou odpoledne jsme ho volali, hledali...“
„Což jste
nemuseli, kdybyste mi věnovali trošku pozornosti. Já jsem
přece přišla pokaždé, když jste ho volali, abych vám
ukázala, kde je.“
„No ano. Přišla. Jenže my jsme si
mysleli, že když se nám tak točíš kolem nohou a
mňoukáš tak usilovně, tak je to jenom proto, že chceš
pohladit, a ujistit, že tě máme rádi. Že jsme tě
nepřivezli na chalupu vrátit, ale jen vyvětrat.“
„Proti
tomu, že nás VĚTRÁŠ, musím důrazně
protestovat! Ale strach jsem měla hodně velký. To víš.
Nemůžeš se mi divit. Zkus si porodit tři várky dětí
a přežít s nimi zimu. Uživit je jen vlastními
silami, onemocnět a neopustit je...“
„O tvých
přednostech a zásluhách nemůže být sporu
Modelko. Já se vůbec nedivím, že máš strach
zůstat zase sama, ale přece jen jsem si myslela, že už mě znáš,
a víš, že bych tě nikdy neopustila.“
„Víš
jak jsem se vyděsila, když jste všichni odešli?“
„Ale my
jsme neodešli. Jenom děti. Já jsem zůstala na dvorku.“
„Já
vím, ale to jsem prve nevěděla. Když jste prohledali celé
okolí, kopec za chalupou, a chalupu taky, a Kinyho jste
nenašli, zavedla jsem vás znovu na půdu, a tam jsem si
vylezla na své bývalé, oblíbené
místo. “
„A já jsem tě hladila a potichu k tobě
promlouvala, a tys usnula. Přitom jsem zahlédla Kinyho. Byl
na druhé straně půdy, na místě, kam jsem se za ním
nemohla dostat, ale vypadal spokojeně. Jakmile jsem na něho
zavolala – utekl. Celá šťastná, jsem to šla říct
dětem, aby se dál o Kinyho nebály. Konečně jsme se
uklidnili, děti přestaly kreslit černé křížky a
šly si hrát.“
„Najednou bylo ticho, a to ticho mě
probudilo. Otevřu oči a vidím, že nikoho nevidím. V
okamžiku jsem seběhla dolů do kuchyně a do chodby a celá
nešťastná jsem pobíhala sem a tam a volala jsem vás,
a vyčítala jsem si, že jsem si vás neuhlídala,
že jsem vás zaspala, že jste mi ujeli a já zase
zůstanu sama. Bylo mi do pláče.“
„Však já
jsem slyšela z dvorku, jak smutně mňoukáš. Hned jsem na
tebe volala, abys věděla kde jsem, ale ty jsi mňoukala tak moc a
tak nahlas, že jsi mě neslyšela. Musela jsem přijít až k
tobě.“
„Jak já jsem se bála! Jak já se
bála! A jakou jsem měla radost, když jsem tě pak Lenko
uviděla...“
„Já vím, uklidni se Modelko. Horší
to je s Kinym.“
„To mě taky moc, moc trápí. Co
já si tady bez něj počnu?“
„Nám ale Modelko
nezbývalo nic jiného, než ho na té chalupě
nechat. Víš dobře, že jsme ho zkoušeli přilákat
těmi největšími dobrůtkami. Vítek dokonce vytáhl
laser, nejoblíbenější Kinyho hračku. Volali jsme ho,
zkoušeli to ze všech stran, ale on jen ležel a koukal na
nás.“
„Koukal, když ho volala Terezka. Když jsi ho
volala ty, tak zdrhl.“
„Ano Modelko. Ale proč?
Proč!?“
„Protože nikdy nepoznal, co je to být sám.
Nikdy neměl hlad, nezažil chlad ani zimu, ani déšť. Nikdy
nebyl sám. A taky byl naštvaný za tu přepravku a
jízdu autem. Mimochodem. Pro mě to taky nebylo nic
příjemného, a to jsem to musela absolvovat ještě
jednou, tentýž den, když jsme jeli zpátky.“
„Je
mi to strašně moc líto Modelko. Chtěla jsem pro nás
všechny krásný den a zatím... .Já s
dětmi jsme jen hledali a volali, ty jsi celá vyplašená
a stresovaná, a Kiny úplně odmítl jít s
námi domů.“
„Je mi za ním moc smutno.“
„Mně
taky Modelko. Nám všem. Snad se mi podaří ještě
tento týden zajet na chalupu znovu a možná si pak už
dá Kintaró říct.“
|
|
06.05.24.
Nacpali
mě do přepravky, což já nesnáším. V té
přepravce jsem jel autem asi hodinu. Auto různě poskakovalo a
bručelo a já jsem na tyhle zvuky vůbec nebyl zvyklý.
Děsně jsem se bál. Když mě konečně vypustili z přepravky
ven, utekl jsem na půdu a zalezl do nejvzdálenějšího
kouta. Tam jsem se schoval a nevylezl jsem, ani když mě volali. Ani
jsem se neozval. Trucoval jsem, protože jsem se moc na všechny
zlobil. Takhle mě trápit! Už s nimi nikdy nepromluvím.
A taky se už nikdy nenechám nacpat do přepravky, říkal
jsem si. To jsem ale netušil, že to nejhorší mě teprve
čeká. Najednou už mě nikdo nevolal, nikdo mě nehledal.
Odjeli domů. Beze mě! Zůstal jsem úplně sám na
úplně neznámém místě. Nějakou dobu
jsem ještě čekal, že se pro mě vrátí, ale nikdo se
neobjevil. Setmělo se a všechno kolem ztichlo. Nastražil jsem uši
abych slyšel, co se kolem šustne, ale nic. Ticho a tma. Navíc
mi už začínala být zima a měl jsem hlad. Celou noc
jsem oka nezamhouřil. Ráno jsem promrzlý, hladový
a na smrt vyděšený nočními zvuky vylezl ze svého
úkrytu. Pomaloučku a velice opatrně jsem začal prozkoumávat
okolí. Půdu jsem měl už celkem zmapovanou, když jsem
uslyšel, jak někdo vchází do domu.
Rychle jsem se
utíkal schovat, když nejednou slyším, že někdo
volá: „Kinyyy! Kinuškóóóó.
Kdepak jsiiii?“
Lenka! To byla Lenka! Ona je tady! Hned jsem se
rozběhl k ní, ale zavčas jsem si vzpomněl na přepravku,
auto a všechno to trápení v noci. V běhu jsem
zabrzdil, až se mi zakouřilo od nožiček. Kdepak. Nepůjdu k ní.
To by tak hrálo.
„Mňauu,“ ozval jsem se z půdy.
Lenka
mě slyšela a lákala mě na jídlo, na hračky a na
krásná slovíčka, ale já nešel. Jen jsem
na ni shůry koukal a pozoroval jsem, co bude dělat.
„Kinuško,
slez dolů. Pojď papat.“
„Mňau,
mrrau.“
„No, vidím, že jsi tvrdohlavý jako
mezek. Tak já si jdu zatopit, ať tady v noci nezmrznu. Já
tady totiž zůstanu, dokud neslezeš dolů.“
Lenka začala
topit v kuchyni a uklízet a mýt co ji zrovna padlo pod
ruku, aby dala chalupu aspoň trošku do pořádku. Po zimě
tady bylo plno prachu a špíny. Trvalo to docela dlouho. Pak
si uvařila kávu a šla si ji vypít na dvorek. Sešel
jsem po schodech dolů a ukázal jsem se jí.
„Ahoj
Kinuško.“
To
je všechno co mi řekne? Víc se mnou nemluvila a ani se na mě
nekoukla. Jenom pila kávu a luštila Sudoku. Přišel jsem k
ní teda trošku blíž, ale nic se nestalo. Když jsem
se odvážil úplně nejblíž, přikrčil jsem se,
připravený vyrazit, kdyby něco, a nastavil jsem zadeček k
podrbání.
Tohle
přece musí zabrat. Tohle Lenka přece zná a ví,
jak moc mám rád, když mě drbe nad ocáskem.
A
taky že jo. Najednou, úplně pomaloučku a jakoby mimochodem
svěsila Lenka ruku vedle mě. Přistrčil jsem jí zadeček
ještě blíž a ona mě podrbala! Lidičky to bylo blaho!
Teprve teď jsem si uvědomil, jak dlouho mě už nikdo nepohladil.
Úplně jsem se zapomněl a nechal jsem se hladit.
Najednou
Lenka vstala a odešla zavřít pec v kuchyni, aby oheň jen
dohořel. Zůstal jsem na dvorku a čekal jsem co bude dál.
Lenka začala balit a stále si se mnou povídala.
Vysvětlovala mi, kam co dává a proč a na co to má
a tak. Nevím proč mi to všechno říkala, ale bylo
příjemné, slyšet zase její známý
hlas. Občas se ke mně sklonila a pohladila mě, ale jen trošku a
zase si šla po své práci. Tak jsem se uklidnil a
dokonce jsem i pojedl něco granulí. Pořádně jsem se
umyl a šel zpátky na půdu, do své skrýše,
zdřímnout si po jídle. Když jsem se probudil, už
jsem ji neslyšel. Volal jsem ji, ale nikdo mi neodpovídal. Už
jsem se pomalu začal znovu děsit, že mě tady zase nechala, když
jsem ji uslyšel na dvorku. Rychle jsem utíkal k ní.
Samou radostí jsem hlasitě předl a dokonce jsem se od ní
nechal zvednout do náruče, což jindy dělám velmi
nerad. Ani jsem si nevšiml, a už ZASE jsem byl v přepravce.
„Tak
ty takhle,“ zlobil jsem se. „Pěkně si to na mě sehrála.
Okamžitě mě pusť!“
„Neboj
se Kinuško. Za chviličku budeme doma. To vydržíš Zlatíčko.
Uvidíš svoji Terezku a taky Modelku...“
Lenka
plácala páté přes deváté, ale ven
z přepravky mě nepustila. Naopak. Připásala mě do auta na
přední sedadlo a ještě říkala, že si toho mám
považovat, že můžu sedět v předu.
„Takhle mě obalamutit!
Vždyť tě to ani není hodno! Já tady být
nechci. Já chci ven.“
Nadával jsem a křičel
ještě hodný kus cesty, než jsem usnul.
Vzbudil jsem se
až doma. Modelka mě očuchávala, jako by mě nikdy neviděla,
a všichni kolem měli radost.
„Aspoň
máš o čem psát do deníčku,“ prohlásil
Víťa a šel spát.
Rozešli jsme se všichni, každý
do svého pelíšku. Konečně doma.
|
POKRAČOVÁNÍ DENÍČKU
.
|
nahoru na škrabadlo a mrská
ocáskem a já stojím dole pod škrabadlem a taky
mrskám ocáskem. Pak Modelka přeskočí sedačku.
Hop na psací stůl. Já za ní. Všechno kolem
lítá a padá a Lenka na nás mohutně mává
rukama a tleská nám. Skok na zem. Bravurně se vyhneme
něčím nohám, které kolem překáží,
a stočíme se do klubíčka. Já se tvářím
výhružně a škrábu. Modelka se snaží,
kousnout mě do zadečku... Páni! To je zábava. Krásné
ráno.
