06.07.01

„Tak co, Kiny. Těšíš se?“
„Ne Modelko, netěším.“
„Proč ne. Budeme dva měsíce na chalupě. To budou prázdniny!“
„No jasně. A jak asi budeme psát deníček, no? Na to jsi nemyslela že?“
„Ale myslela, neboj. Deník můžeme psát na chalupě taky. Do notebooku.“
„Co je to platné, když na chalupě nemáme internet.“
„To sice nemáme, ale kdykoli se přijedeme podívat domů, můžeme všechno co do té doby napíšeme dát na internet najednou.“
„A fotky taky?“
„Taky. Všechno.“
„Hmm. To by šlo.“
„Tak proč se ještě tak mračíš?“
„Vzpomněl jsem si, jak si mě z chalupy vyháněla. Budeš to dělat zase?“
„To ještě nevím, Kiny. To si ještě rozmyslím.“
„Ach jo. Vůbec se mi tam nechce.“

Přejeme všem krásné prázdniny. Modelka a Kintaró

06.07.02.

Jak já nesnáším tohle všechno! Přepravku, chalupu, auto, Modelku, prostě všechno! Zase nás nacpali do přepravky, prý vyrazíme na prázdniny, kde si budeme jenom užívat přírody. Já si teda rozhodně užil. Ještě jsme nebyli ani v půli cesty a zvenčí se nám do auta vetřela vůně stromů z lesa, kterým jsme právě projížděli. Sotva to Modelka ucítila, zježila hřbet a pak mi z ničeho nic jednu plácla. Neměl jsem kam utéct a tak jsem jenom zoufale volal na Lenku. Ta Modelku okřikla a já jsem měl na chvilku pokoj. Když jsme měli k chalupě už jen kousek zvedl se mi žaludek a jeho obsah vyběhl ven, podívat se po okolí. Dostal se jen do přepravky a Modelce na ocásek. Ta nechala nevzhlednou hmotu být a jednu mi zase flákla. Měl jsem toho všeho po krk. Modelka na mě prskala, Lenka s Terezkou ji okřikovali a já sotva dýchal. Měl jsem kožíšek celý mokrý a vůni stromů v autě vystřídal nepopsatelný smrad.
Konečně jsme dorazili. Lenka nás hned oba vypustila a dala nám trochu vody. Napil jsem se a plazil jsem se na půdu, kde mám svoje místečko. Tam mě nechává i Modelka na pokoji.

06.07.04.

Nedlouho po tom, co jsme přijeli, objevila se zase ta cizí kočka. Lenka jí nasypala granulí do misky a u toho mamrala: „Ty jsi ale Josefína. Tohle si holka nezvykej. Já vím, že máš hlad, ale být tady s námi nemůžeš. My už dvě kočičky máme, víš? Tak se najez a jdi se podívat zase k jinému domečku.“
Pozorovala jsem tu malou, jak se cpe, až jí za ušima lupe. Sotva pojedla, lehla si na dvorek, jako by jí patřil a nic nedala na to, že se to nikomu nelíbí. Podívala se na každého a přemýšlela, vybírala. Nakonec se začala ta potvora lísat k Lence. Otírala se jí kolem nohou a všelijak se snažila vetřít do její přízně. Chytrá holka, řekla jsem si. Taky jsem to takhle kdysi udělala, a vyplatilo se mi to. Mlčky jsem sledovala, co se bude dít.
Mezitím si už Lenka začala zoufat nad nechápavostí Josefíny.
„Nemůžeš se ke mně lísat, ještě bych si tě oblíbila a já už dvě kočičky mám.“
„Ta je vtíravá jak Alpa,“ prohlásil Mirek. „Když jsi jí dala najíst, tak už se jí nezbavíš. Měla bys běžet pro nějaké ty prášečky na odčervení a odblešení,“ smál se.
„V žádném případě. Jdi pryč malá, nelísej se. Ježíši, dej mi pokoj, vždyť jsi plná blech!“
„Ona se jenom snaží vsáknout do bytu. Kočky jsou strašně nasákavé.“
Viděla jsem toho právě dost a cítila jsem nebezpečí. Co kdyby si Lenka chtěla vybrat mezi mnou a tím prckem?! Rozhodla jsem se předvést všem, jak se zbavit toho malého nevítaného hosta. Přiběhla jsem k ní, prskala jsem na ni a když si nedala říct, skočila jsem po ní. Mrně uteklo. Sice jen za plot, ale já jsem si mohla jít lehnout s klidným vědomím, že jsem prostě dobrá.

Doufám, že jste si mě nespletli s touhle špinavou Josefínou. Modelka

06.07.06.

Josefína přijde ráno na snídani a večer k večeři, ale jinak se u nás nezdržuje. To jsme si vyřešili. Ať se klidně nají, když má hlad, ale tady bydlím já. No a ještě bohužel Kintaró. Toho tady nechávám jenom proto, že to chtějí naši lidé. Já sice fakt nevím, proč na tom trvají, ale říkám si, že jim taky musím občas něco malého, protivného dopřát, když o to tak stojí.
Měli jsme ale další dvě návštěvy. Ta první příšerně páchla a mně ji v noci ukázal Mirek. Byl to ježek. Jsem na ježky zvyklá. Každý rok tady kolem chalupy nějaký dupe a děsí Lenku. Když ho nevidí, myslí si, že je to zloděj.
Druhá návštěva byla moje vnučka. Velká, tmavá, chlupatá koule se jménem Saze. Je to dcera mé dcery Mourka. My jsme totiž nevěděli, že je to holka, tak jsme jí říkali Mourek, protože byla mourovatá. Je to trošku pomotané. Čert se v těch všech mých koťatech vyznej. Já už ztrácím přehled. No, a tahleta moje vnučka Saze, to vám tedy povím, je pěkně nevychovaná. Přišla si na návštěvu v noci, a ještě na mě prskala a syčela. Nedokázala jsem ji vyhnat, tak jsem přišla pro pomoc k Mirkovi. Ten mě naštěstí pochopil, což je u lidí něco jako zázrak, a udělal na Sazi kššááá.
Saze jen trošku ukročila stranou, a dál se nechtěla hnout.
„Tak zmiz, chlupatino. Už je tady překočkováno,“ snažil se Mirek dál, ale ta odrzlá kočka jen přišla k němu blíž, začala se k němu lísat, a prý že chce doprovod. Je snad hluchá? Mirek na ni vzal nejdřív klacek, což se mně osobně líbilo nejvíc, ale Saze ani neuhla. Tak se s ní Mirek vydal k ní domů, aby ji doprovodil, když se tak bojí sama. Šli tedy spolu a Saze celou cestu dávala pozor, jestli jí Mirek stačí. Dovedl ji až domů a tam už konečně zůstala. Tolik cirátů s jednou kočkou! Je sice pravda, že mě i Kinyho taky doprovázejí k misce s granulemi, ale cizí příbuznou?

06.07.09.

„Je tady opravdu krásně. Už v půl páté ráno se dožaduji vrátného, abych mohl vyběhnout ven, podívat se, co je tam nového.“
„Hmm... a proč to nezjišťuješ v noci? To se bojíš co?“
Dej mi pokoj Modelko. S tebou se vůbec nebavím.“
„Ale? A pročpak.“
„Ještě se ptej. Vždyť ty jsi úplný tyran! Nenecháš mě chvíli na pokoji. Pořád ti něco na mě vadí.“
„Jo, tak to máš tedy pravdu Kintaró. Já bych mohla vyprávět, co všechno mi na tobě vadí. Například už jenom to, že jsi.“
„Tak vidíš jaká jsi. Kdo to má s tebou vydržet.“
„Když ty pořád dolízáš, nemůžu jít sama na lov, ani si sama odpočinout na půdu. Když se připlíží nějaká cizí kočka, nebo kocour, schováš se, a všechno necháš na mě. Že ti není hanba!“
„Já... já...“
„Nó já, nó já. Jsi prostě nemožný Kintaró. Naprosto nepoužitelný.“
„To není pravda! Já náhodou... už jsem ulovil i mušku, nebo co to bylo.“
„Jasně. A jak ti to chutnalo? Moc asi ne, že? Prosím tě, vždyť ty ani nevíš, co lovit a co ne. Honíš se za tím půl dne a pak se to ani nedá jíst.“
„Tobě se to mluví Modelko. Když ty jsi už dost stará a zkušená, takže všechno víš, ale já...“
„Co! Co... cos to řek? Já jsem stará? Já, která přepere všechny kočky v okolí? No počkej! To ti tedy nedaruju!“
„Au! Co to zase děláš? To bolí! Aaaaauuuuuu.“

„Podívej Mirku. Už jsou zase v sobě. To jsem vážně zvědavá, jak tohle všechno dopadne.“
„Tak je nech. Třeba se to do konce prázdnin urovná.“
„A všiml sis, jak je Kintaró divný? Přijde se pomazlit, nechá se hladit a pak, zničeho nic se přikrčí a začne křičet, že chce pryč, a je celý strachem bez sebe.“
„Ale Lenko, to přece dělal i doma.“
„No, vždycky to byl plašánek, ale teď je to už hodně divné.“
„To přejde. Uvidíš.“
„Doufám. A víš co jsem zjistila?“
„Tak schválně. Že to bude zase něco o kočkách.“
„Ta naše slavná Josefína je vlastně Modelčina Barevná. Víš, to kotě z první várky. To co se tak podobalo Modelce.“
„Že mě to hned nenapadlo!“
„To není všechno. Ona má Josefína, vlastně Barevná, čtyři koťátka.“
„Nechceš je natahat všechny do baráku. Že ne.“
„No... vlastně... jedno to kotě je celé černé a jen pod krčkem má bílý flíček. Přesně, jak se to vždycky líbilo Terezce.“
„Já se z vás holky zblázním.“
„Tak nic. Já jsem si myslela, že nebudeš souhlasit.“

06.07.11.

Já číhám a lovím a né že né! Ať si Modelka říká co chce, číhám stále a na kde co, a taky jsem už něco malého ulovil. Tady je důkaz. Lenka mě vyfotila, když jsem ulovil motýla. Babočku. Chytil jsem ho, chvíli jsem si s ním hrál a Lenka z Terezkou mě u toho pozorovaly a fotily. Pak Terezka prohlásila, že jsem moc šikovný, ale taky vrah. Lenka řekla, že jsem úžasný, ale taky surovec. Obě se pak zvedli a odešly. Přestal jsem si s tím motýlem hrát, když mě už neměl kdo obdivovat, a snědl jsem ho.

06.07.13.

Toto není žádná fotomontáž. Jsme to opravdu my holky vedle sebe, Modelka a Josefína (Barevná).

Jenže... To by bylo, aby nebylo vždycky nějaké to jenže. Barevná se pokouší, zatím neúspěšně, dovést své kotě k nám na dvorek a proti tomu Já musím důrazně protestovat. Proto se na Barevnou teď různě mračím, vrčím a syčím. Ona mé výhrůžky možná vůbec nechápe, ale já ji spíš podezírám z toho, že je nestoudně drzá, protože se dál snaží to malé černé mrně (což je nejspíš moje vnučka, nebo vnuk,) propašovat k nám. Ještě že se to škvrně tak bojí, že v půli cesty uteče od mámy zpátky do svého pelíšku. A Kintaró? U něj by člověk, tedy kočka, předpokládala, že jakožto kocour na to malé černé stvoření zaútočí, a třeba ho i sežere, ale on, jako vždy, je prostě, slušně řečeno, svůj. Jakmile jenom ucítil pach toho kotěte začal příst, a Barevná taky. Unisono předli a Kiny se nedočkavě třásl, kdy konečně koťátko uvidí. Snad by ho i adoptoval, kdybych ho neokřikla. Nepomohlo to. Dělal, že mě neslyší a dál vyhlížel to malé. Stejně se ho nedočkal.

Abych nezapoměla. Víte, kdo se ještě na toho černého prcka třese? To by jste neuhádli. Terezka! Dokonce prohodila cosi o tom, že jednoho z nás vymění za to mrně. Prý jsme kočky nevděčné, a není s námi žádná zábava. Ten malý jí málem usnul v náruči a Terezka je z toho celá na měkko. No, pokud jde o mě, já má své jisté, mě by Lenka nedala.

„Modelko!“ Kde zase jsi! Co jsem říkala o tom žrádle! ….“

Co zase ta Lenka má?

06.07.15.

Jde mi z toho všeho hlava kolem. Už je to tady k nevydržení!
Nejprve jsem musela snášet přítomnost Kinyho. To ale bylo ještě celkem snesitelné, když jsem ho mohla čas od času přidusit, a tak si ulevit. Jenomže on teď pořád někde lítá a není k zastižení. Sotva se přijde najíst, už utíká na další flám. Úplně nám tady zdivočel. Já jsem ho naposledy viděla, když se celý zvědavý přiblížil k Josefininým koťatům. Jedno z koťat vyrazilo k němu, zřejmě přivítat návštěvu. Kintaró však se vylekal a prskal a nakonec kotěti jednu fláknul. Pak už dalo kotě pokoj a zmizelo za plotem. Abych se ale vrátila k mým potížím: nejprve Kiny a pak přišla ta malá, nesnesitelná Josefína Barevná. Tu bych vyprala hned, jenže to měla Lenka pořád řečí: „Nech ji Modelko, má hlad. Dej jí pokoj Mamino, víš že má malé. Musí jíst, aby měla mlíčko....“
Tak. A teď má Lenka co chtěla. Koťat je plný dvůr i chalupa. Všude je plno kotěcího pláče a křiku, a pro samé kotě není pomalu kam šlápnout.
Ona totiž Jožka Barevná tvrdí, že má málo mléka, aby uživila všechna koťata. Dvě barevná koťata tedy nechala na starém místě a dvě černá vzala pod paži a odstěhovala se s nimi blíže k naší chalupě. A co na to Lenka? Nic. Místo jedné misky na jedno místo, nosí dvě misky, každou někam jinam. Jasně. Koťata bez mámy křičí, že chtějí mámu a černá koťata křičí, že chtějí do chalupy. K tomu všemu jedno z opuštěných koťat málem umřelo, jak bylo nemocné a slabé. Proto to Lence nedalo, a zajela s ním ke zvěrolékaři. Kotě teď všichni opatrují. Dokonce ho vzali do kuchyně, aby mu bylo teplo, a dali mu léky, a jméno Miška, protože je tak mrňavé, jako myš. No, pravda je, že je opravdu jen kost a kůže. Jsou mu teprve asi tři týdny.