06.08.01.

Tak už jsme doma. V plném počtu. Už jsem tady dlouho nebyl a teď tady strávíme asi týden, než se zase vrátíme na chalupu. Jsme tady s Modelkou trochu nesví, ale to snad přejde. Nejhorší byla ta strastiplná cesta autem. Ta přepravka, to houpání a ten hluk motoru.... . To všechno bych raději vynechal a Modelka taky, ale když to jinak nejde.... .

Cestou domů se mě všichni vyptávali, kde prý jsem byl. To bylo pořád: „Kinuško, kdes byl, Kintaro kde ses toulal, hledali jsme tě celý den a ty ses ani neozval. Tak prozraď, kde jsi byl?“
Ale já jsem jenom mlčel. Byl jsem tvrďák, jako partyzán. Nic jsem neprozradil. Kde jsem byl a co jsem tam dělal vím jenom já. A Vám taky nic neřeknu.

06.08.05.

„Modelko, ty jsi ale tlustá,“ tetelí se babička radostí a snaží se mě pohladit. To zrovna. Nechám se ňahňat od někoho, kdo mi při každé své návštěvě říká, že jsem tlustá!
Nic jsem nedala na lákavou šňůrku v babiččině ruce, a odkráčela jsem do ložnice. Babička je moc hodná, ale kočkám rozumí, asi jako Kintaró základům kočičího boje, totiž vůbec.
„Jak můžeš něco takového říct?,“ zastala se mě Lenka, ostatně jako vždycky.
„No Kiny je takový štíhlý a Modelka je tlustá. To přece vidí každý, jen tobě se zamlžil pohled láskou,“ nedala se babička.
„Nezamlžil. Vysvětluji ti to pokaždé, když přijdeš k nám. Kiny a Modelka mají prostě rozdílné kožíšky. Modelka má svůj kožíšek huňatější, a proto vypadá, že je tlustější, ale není. Chápeš?“
Babička si ale stejně vedla svou: „Já to chápu, a nechtěla jsem tě urazit. Mě se prostě jen zdá, že je tlustá, no.“
„Tlustá kočka neskáče přes plot, jako to dělá Modelka na chalupě. Tlustá kočka má s pohybem problém. Vlastně se pohybuje jenom po zemi. Copak nevidíš, jak je Modelka hbitá, když si s ní hraješ?“
„Ale jo. To jo....“
„Víš co? Tak já ji zvážím. A Kinyho taky. Aby sis nemyslela, že podvádím, správně by měla kočka vážit 3,5 až 4,5 kilogramů. Tady si to přečti,“ strkala Lenka babičce pod nos časopis o kočkách.
„Jak chceš kočku zvážit,“ smála se babička. „ To si snad myslíš, že ti sama vleze na váhu?“
„Naštěstí mám v záloze nápad jedné čtenářky našeho deníčku. Ta váží své miláčky tak, že se nejprve na obyčejné osobní váze zváží sama, a pak znovu, ale s kočičkou v náručí. Nakonec svou vlastní váhu odečte od váhy společné, no, a rozdíl v těch váhách je váha mazlíčka. Takhle to udělám taky.“ A Lenka na nic nečekala a rovnou šla pro váhu.
Babička se tvářila zpola dotčeně, zpola zvědavě.
Lenka si stoupla na váhu a svou váhu si zapsala. Babička zvědavě nakukovala na papír.
„Nebuď zvědavá. To je moje váha, ne tvoje,“ odstrčila ji Lenka.
„Náhodou, já bych ti klidně dovolila podívat se kolik vážím,“ ohradila se babička.
„Ano? Tak prosím,“ nabídla Lenka váhu babičce, ale ta jen mávla rukou.
Když nás Lenka oba zvážila, začala váhy odečítat. Po malé chvilce zvedla tvář od papíru a pak se celá vítězoslavně vztyčila.
„Takže... Kintaró váží 3,5 a Modelka 3,2 kilogramů. Co jsem říkala?,“ pohlédla Lenka na babičku a z očí jí vycházely světélka radosti.
Babička si sedla do křesla, jako by se nechumelilo, „Stejně by mě zajímalo, kolik to vlastně vážíš ty.“
„Tvoji zvědavost do smrti neuspokojím,“ prohlásila Lenka.
Pro dnešek jsme vyhráli. Na celé čáře.))))))))))))

06.08.14.

„Ten týden doma byl k nevydržení.“
„Mně se tak hrozný nezdál, ale všimli jsme si, že chodíš, jako tělo bez duše.“
„Vždyť jo, Modelko. Taky jsem se cítil hrozně. Žádné lesy, žádné stromy...“
„A hlavně žádné kočky, že? Taky ty třídenní flámy ti chyběly, Kintaró, viď? Jen si to přiznej.“
„Máš pravdu Modelko, chyběly. Víš, já ti znám jednu takovou krasavici...“
„To u ní si strávil ty tři dny a noci, co jsme tě hledali?“
„U ní bych strávil třeba celý život. Víš, ona je taková...“
„Jiná? Jiná než ostatní kočky?“
„No ano. Jak to víš?“
„Já to taky znám. Nemysli, taky jsem měla období, kdy jsem tak trošku flámovala, ale už mě to nějak přešlo.“
„Takže si taky potkala toho pravého? Toho jediného?“
„No jéje. Všichni byli ti praví a jediní, než se ukázalo, že všichni jsou stejní.“
„To teda ne! Ta moje je úplně jiná, to je pravá láska.“
„Já ti to Kintaró nebudu vymlouvat. Jen ti řeknu, že žádná není taková, abys kvůli ní běhal takovou dálku, a doma nás všechny děsil, jestli se ti něco nestalo. Já jsem tě sice, pravda, nesháněla, ale Lenka s Terezkou byly z toho, že nejsi tak dlouho doma, skoro na smrt nemocné. Což mimochodem taky nechápu. Mě z toho že tady nejsi nebolel ani drápek u packy.“
„To jsi celá ty. Děláš, jak nejsi důstojná a moudrá, ale ve skutečnosti nerozumíš ničemu.“
„Já hlavně vím, že co jsme se vrátili zase zpátky na chalupu, jsi zase ve svém živlu, a pořád někde lítáš. Mně osobně je úplně jedno kde a jak dlouho, jenomže ti unikl jeden důležitý fakt, synu.“
„Cože mi uniklo? Já nevím, zatím jsem na sobě žádné potíže nezpozoroval. Tys někde viděla loužičku?...“
„Ty máš Kiny zatemněný mozek láskou, jinak by sis všiml, že se k nám nastěhovala ta malá, rezavá. Myslím, že jí říkají Myška. To je taky nápad, pojmenovat kočku Myš. To je úplná degradace kočičí důstojnosti...“
„Počkej Modelko. Myslíš to malé, mrňavé stvoření, které tady přiběhlo za Lenkou?“
„Přiběhlo, přiběhlo. A jen tak neodběhne.“
„A co je s tou malou. Já když ji vidím, raději odejdu...“
„Prý odejdu. Bojíš se jí!“
„SSSSSS“
„Můžeš syčet jak chceš, jedno je ale jisté. Ta malá je hodně nebezpečná.“
„Vždyť je to jen prcek. Co já vím, tak taky dost zkusila.“
„No.... asi zkusila, to ano. Nejprve byla v té šopě s bráškou, kterého Lenka léčila. Ten byl tak maličký, že mu začali všichni říkat Myško, proto, jak byl malý. Pokaždé, když mu nesla Lenka jídlo, slyšela jsem jak na něho volá Myško, pojď papat. Malý vyběhl a za ním taky ta malá, rezavá. Proto teď také ona slyší na to jméno. Jenomže teď už je malý Myšo u své rodiny a ta malá rezavá zůstala sama.“
„Chudák. Zůstala sama v té šopě celý týden, co jsme byli doma. Právě tenkrát tak hodně pršelo a ochladilo se. Brrr.“
„Přesně. Jenomže teď už je pěkně v teplíčku. V našem teplíčku, jestli jsi to nepochopil!“
„Ale Modelko. Mě se zdá milá. Vždycky ji vidím, jak se snaží s tebou se skamarádit. Vzhlíží k tobě, jako bys byla její máma.“
„Pchá. Kdybych byla její máma já, tak ji nikdy nenechám samotnou a bez jídla. Kintaró. Ty to pořád nechápeš. Ona je milá. Dokonce roztomilá. Je přítulná a vděčná za každé pohlazení. Dokonce jí stačí, když je někdo v místnosti s ní a ona je ráda, protože není sama. Je maličká a hezoučká... Fujtajbl. Tohle slyším od Terezky, a vůbec od všech v jednom kuse. Už ti to došlo?“
„Ne. Jestli je taková, jak říkáš, tak co proti ní máš?“
„Ach vy kocouři! Takže ti to řeknu na rovinu. Mohlo by se totiž stát, že ji vezmou k nám domů.“
„Nesýčkuj Modelko. Vždyť mají pro ni místo v útulku.“
„To mají, ale věř mi. Ono se to může ještě hóóódně zamotat. Jen abychom do toho útulku nešli my dva.“
„Děláš z komára velblouda.“
„No... uvidíme. Uvidíme.“

06.08.21.

„Uuuff, to jsem si oddechla. Konečně je ta malá Myška z domu.“
„Já jsem taky rád, Modelko. Myšku odvezli a ta dvě černá koťátka taky. Hned se tady lépe dýchá, co říkáš?“
„Souhlasím s tebou Kintaró. Nebezpečí je zažehnáno.“
„Jenže, Modelko, podívej se na Lenku, jak je smutná.“
„No ano. Já jsem slyšela, že když odjížděli od té malé, plakaly Terezka i Lenka tolik, že málem zaplavily auto. Musely otevřít okénka, aby se v těch slzách neutopily.“
„To ji měly tak rády?“
„Ano. Asi ano. Prostě si ji oblíbily. To víš, když jsi kotě, mazlivé a hravé, lehce najdeš někoho, kdo si tě nechá. S námi staršími je to těžší.“
„No ale co budeme s tou Lenkou dělat? Pořád je smutná a stále na toho špunta myslí.“
„Tak ji trochu rozptýlíme. Běž za ní a pomazli se s ní.“
„Proč já?“
„No protože mazlení máš v popisu práce ty. A ta malá se se všemi mazlila v jednom kuse.“
„Chápu. A když se nemazlila, tak si hrála. A to je zase tvoje povinnost. Tak jdi a hraj si s Lenkou. Třeba pak na Myšku zapomene.“
„Mě se ale právě teď nechce.“
„Tak co budeme dělat?“
„Nevím, jak ty, ale já jdu na balkon.“
„Počkej na mě. Já jdu s tebou.“