Tato stránka je věnovaná našemu Honzíkovi, kocourkovi, který po vážné nemoci odešel do kočičího nebe.
Stále zůstává v našich vzpomínkách, proto ani tuto stránku nechceme zrušit, přesto že  u nás doma
už řádí jiné dvě kočkovité šelmy. Kocourek Kintaró a kočička Modelka.

 

Příběh našeho mazlíčka.
Napsala Tereza Částková.

U nás na chalupě se potuluje šílené množství koček. Ty potvory nemají vůbec žádné zábrany
přespávat na naší půdě a dělat tam nepořádek. Proto se snažíme dodržovat zásadu známou ze zoo: nekrmit kočkovité šelmy, aby neměly žádnou záminku se u nás usadit. Nekrmit – to se snadno řekne. Co ale máte dělat při pohledu do těch nádherných smutných očiček, která vypadají, že se už čtrnáct dní musí na ten zlý svět dívat o hladu? (To těžko. V poli je to samá myš.)
Samozřejmě jsme neodolali a jedné opravdu pěkné kočce nabídli misku mléka. Přišla, viděla, snědla. Pak chodila čím dál tím
častěji a nakonec si nás doslova přivlastnila. Pojmenovali jsme ji Modelka, protože byla opravdu moc krásná (ona si nás
zřejmě pojmenovala Zdroj Potravin). Kočky sice jsou všeobecně nádherná stvoření, ale ještě jsme neviděli žádnou,
která by měla tak pěkný dlouhý obličej, srst vybarvenou všemi barvami (kromě zelené a fialové) a tak chytré oči.
Už byl večer, když se tátovi začala modelka za neúnavného mňoukání motat pod nohy.
To bylo pořád: „Co zase chceš,“ a „Neotravuj,“ nebo „Vždyť už jsi dostala mlíko.“ Kočce se nakonec těm nechápavým lidem podařilo vysvětlit, aby šli s ní, podívat se do sklepa. Ve sklepě na vlhké a ledové podlaze pískalo malé mourovaté koťátko. Bylo celé střapaté, umouněné a určitě i zmrzlé. Mysleli jsme, že vypadlo z hnízda a Stará (od té chvíle začalo pomalu mizet jméno Modelka a začali jsme jí říkat Stará, nebo častěji Mamina) chce, abychom ho zanesli zpět. Rodiče celou noc lítali po
půdě s baterkou, aby našli pelíšek, ale nikde nic nebylo. Nakonec Mamině ustlali ve staré skříni mezi děravými kožichy.
Do toho hnízdečka strčili koťátko, Modelka si k němu okamžitě lehla a už se od něj nehla.
Další náš objev dokázal s neodvolatelnou platností, že i kočky se mohou množit dělením. Když jsme ráno nedočkaví
vyběhli na půdu, nenašli jsme tam jedno kotě, ale dvě.
K Mourkovi přibyla Barevná. Slaboučká kočička, která hrála všemi barvami stejně, jako její mamka.
Odpoledne nás zase táta volal, ať rychle přijdeme. My jsme samozřejmě nešli rychle, mysleli jsme, že si taťka dělá srandu. Když jsme s remcáním vylezli z kuchyně na verandu ona ohlašovaná akce už skončila. Mohli jsme se spoléhat už jen
na oteckův popis krkolomné cesty Modelky, která táhla další kotě. Bylo celé černé a když ho máma nesla po schodišti
do podkroví pinkalo zadečkem o každý schod. Pak Mamině vypadlo a skutálelo se asi o tři schody dolů. Bylo z toho
absolutně mimo, když se zvedalo dělaly se mu mžitky před očima, ale to už se k němu vrátila stará kočka a odnesla ho
do pelíšku. Za ním pak přišlo ještě bílé koťátko s oranžovými fleky a růžovým čumáčkem.
Šli jsme se za nimi podívat nahoru pod záminkou, že jim neseme mléko. Položili jsme talíř před jejich skříň a podívali se
dovnitř. Stará byla asi někde na lovu, protože ti drobci se sami schovávali v záhybech kožichu. První vykoukl bílý kocourek
a zvědavě si nás prohlížel. Za ním vylezl mourovatý a nakonec i černý. Barevná se bála ze všech nejvíc. Jedno její modré
očičko zamrkalo zpod kabátu a když spatřilo strašlivé dvounožce zase zmizelo.
Od té doby si koťata stála za svými názory. Barevná a Černý byli v naší přítomnosti zalezlí pod skříní (jejich nejlepší skrýš), Mourek se na nás občas přišel podívat a bílý kocourek, kterého jsme podle křivého čumáčku a velikých uší pojmenovali Mogwai u nás byl téměř pořád. Nebál se ani trošku a brzy se osmělil natolik, že mu nevadilo ani občasné pohlazení.
Kočičky s každým dnem rostly a podnikaly výpravy do hromad harampádí rozházeného po celé půdě. Vnesly se mezi nás obavy, že se projeví naše staré zkušenosti s kočičími exkrementy. Dali jsme proto na půdu kočičí záchod – starý pekáč
naplněný podestýlkou na kočičí potřebu. Navždy pro nás zůstane tajemstvím, jak se Modelka domákla toho, k čemu se podestýlka používá. Každopádně jsme o několik dní později sledovali koťata, jak stojí ve frontě na toaletu, zatímco
jeden z nich se šíleně soustředí, aby z něj alespoň něco vypadlo.
Blížil se konec prázdnin a my jsme přemýšleli, co bude s koťátky přes zimu. Pravda, od té doby, co se k nám nastěhovaly celkem ztloustla a konečně měla tvar těch veselých chlupatých kuliček, ale kdybychom odjeli, zase pohubnou a přes zimu zmrznou. Stará je rozhodně nestačí všechny krmit. Prázdniny skončily, takže jsme každý víkend jezdili na chalupu, abychom doplnili kočičí granule. Stará nás vždycky vítala s radostí.Řešení kočičího problému pak přišlo úplně náhle. Mamka se ptala
dětí ze sousedství, jestli by nechtěly domů kočičku. Chtěly, ale pouze kocourka! My jsme bohužel nevěděli jestli máme kluky nebo holky. Pokoušeli jsme se to zjistit, ale bez úspěchu. Nakonec jsme pomocí jedné babičky určili, že tři koťata jsou kluci. Mourka a Černého jsme tedy podarovali, Barevnou jsme nechali Modelce (ony už se samy uživí)
a Mogwaie jsme se rozhodli vzít domů.

Dostalo se mi té pocty, že nový člen rodiny po celou cestu autem spal pod mou mikinou a dokonce se mu povedlo
mě počůrat. Když jsme přijeli do našeho panelákového bytu, Mogwai ještě spal. Uložili jsme ho do pelíšku pod stolem
v kuchyni. Táta s mamkou jeli ještě do obchodu, brácha hrál na počítači a já jsem zůstala v kuchyni, aby kocourek nebyl sám, až se probudí. Dlouho spal. Pak otevřel oči a rozhlédl se, ale z pelíšku se nehnul. Podala jsem mu prsty jednu granuli.
Očichal ji a pak ji s nadšením snědl. Pak si vzal další a další, až jsem si řekla, že jestli chce pojíst, tak ať si vyleze k misce.
Někam jsem si odskočila a když jsem se vrátil kocourek seděl pod stolem, pozoroval zespoda jeho desku
a dělal „Fíha,“ a „Páni.“Byl trochu nervózní, když prozkoumával kuchyň, ale pak se uklidnil. Vyžádal si otevření dveří
a šel se projít po obyváku. Poctivě čůral do svého záchoda a vypadalo to, že nebudou žádné problémy. Potom ale přišel
večer, my jsme šli spát a kocourka jsme zavřeli v kuchyni. Ojoj, to jsme neměli dělat. Ten bengál, který se strhl, když jsme
odešli by přehlušil i atomový výbuch.„Pusťte mě ven! Já tady sám nebudu! Je tu tma! Pomoc,“ ozývalo se zpoza dveří.
Tak tedy maminka přišla, dlouho na něj mluvila a když si lehl do pelíšku a konečně usnul, pak teprve mohla jít spát ona.
Tak to pokračovalo dlouho, mezitím se mamka vyptala paní ze zverimexu (která má koček plný byt), jak bychom měli kocourovi říkat. Jméno Mogwai se jí totiž vůbec nelíbilo. Paní jí poradila jméno Hanýsek. Proto usneseno bylo,
že kocourek ponese jméno Honzík.

Honzík rostl jako z vody. Naučil se vylézt na stůl a kuchyňskou linku, kde bylo vždycky něco dobrého, takže jsme mu
to vehementně zakazovali. Jednou v noci nás vzbudil strašný rachot. Honzík totiž při své inteligenci zjistil, jak funguje klika
a vyskakoval na ni, aby ji otevřel, což se mu i podařilo. Za chvíli už byl venku a mňoukal u našich dveří. Zavřeli jsme ho
zpátky do kuchyně a zamkli dveře, s čímž už si poradit nedokázal. Když tak ale rachotil každou noc, nechali jsme se
nakonec obměkčit a pustili ho ven. Stočil se do klubíčka na židli v ložnici a spal až do rána.

Další zajímavá věc, na kterou přišel, byla stěna na chodby, která tvoří výstupek do prostoru. Smáli jsme se, když na něj vyskakoval, tleskali jsme a žasli, když se na něm šikovně udržel a nemohli jsme uvěřit vlastním očím, když jsme viděli, co ty jeho drápy provedly s tapetou. Za pár dní už se o žádné tapetě nedalo mluvit. Rozervaný papír přilepený na betoně
vypadal tak otřesně, že jsme se rozhodli trochu investovat a oblepili onen roh hrubým kobercem.
Kočka byla spokojená, protože se po koberci šplhalo podstatně lépe a my jsme byli spokojení,
protože to vypadalo celkem esteticky.

Může na kočku přijít deprese? Ovšem. A projevuje se přímo strašlivě. Kočka lítá po celém pokoji a skoro i po stropě. Jakkoliv se přiblížíte – lekne se a uteče. Přesně, jako náš Honza. Jednou ráno mamku příšerně poškrábal na noze,
a když pak v noci řádil jako šílený, bylo dílo dokonáno. Delikvent byl umístěn do nápravného zařízení – do zamčené kuchyně. Navíc se s ním mamka ještě alespoň tři dny nebavila, protože byla opravdu vzteklá. Tak kocour začal chořet nedostatkem lásky. Nikdy bychom neřekli, že je na nás tak závislý, kdybychom si nepřečetli v jednom časopise, že kočka může dokonce umřít na žal. Byli jsme najednou samé ťuťu a ňuňu, snažili jsme se ho nestresovat obvyklým „kšic“ a on se z toho velmi rychle vylízal. Už se zase nechá hladit, otírá se o nohy a motá se, kde může.

Další pokroky Honzíkovy cesty životem zase příště.

Další příběh o kocourkovi Honzíkovi
se bohužel nekoná. V létě těžce onemocněl a odešel do kočičího nebe.
Vzpomínáme na něj s láskou v srdci.