07.04.03.

Nejprve je postel zválená a neustlaná. Pak ji Lenka ustele a přes peřiny přehodí potah. Lehoučce se snáší na peřiny, celý se leskne rozhodnut, že nepustí do peřin ani kočičí chlup, natož moč, protože ON je něco lepšího, něco onačejšího. On je totiž z teflonové, vodu nepropouštějící látky. A právě nyní nastává moje chvíle. Vyskočím na postel a ještě ve vzduchu chytám do pacek ten namyšlený potah. Stáhnu jej dolů na postel a z narovnané látky zpracuji jeden nepoužitelný chuchvalec. Tak. A máš to! Lenka to vzdává a se smíchem odchází. Ustele později, až tady nebudu. To už je taková naše každodenní, ranní hra.

07.04.06.

My kočky jsme nejen mazlíčci, roztomilá zlatíčka, či prostě pouze nepostradatelní členové rodiny,
ale plníme také funkci dekorativní. Posuďte sami.

07.04.09.

Mám ráda, když se větrají postele. Otevřou se dokořán, vysoko. Uvnitř postelí je spousta zajímavých věcí. Kintaró rád leze na vršek postelí. Má odtud krásný výhled. Já mám raději, když můžu vlézt dovnitř postelí a tam zkoumat jejich obsah.

07.04.11.

Terezka v záchvatu výroby hraček vyrobila hrnek vody. Nakrájela kousek korku a hodila ho dovnitř, aby plaval na hladině. No nejprve jsem tomu nevěřil – korek a voda - mohlo by to třeba vybouchnout. Ale ona mě lákala, abych se šel kouknout a tak já jsem se tam kouknul. Korek si vesele plaval a držel se o okraje hrnku, aby se neutopil. Chtěl jsem si ho chytit! Tak jsem hrábnul packou do hrnku, vytáhl jsem ven mokrý korek i s mokrou packou. Odložil jsem si korek na koberec a packu si olízal... ale mezitím mi ho Terka hodila zpět do hrnku. Když mě taková sysifovská práce omrzela, šel jsem si lehnout na sluníčko. Terezka se hned vrhla k Modelce a ukazovala ji tutéž hračku, ale Modelka jen prošla kolem, prohlásila, že má dost vlastní práce a šla se dívat z okna. (by Tenki)

07.04.15.

Je to už skoro dva roky, co nám slouží náš roh, potažený kobercem, za šplhadlo a škrabadlo. Prima nápad to byl, ale koberec dosloužil. Šplhat se sice stále ještě po něm může, ale ta díra, kterou jsme s Kinym vyrobili svým poctivým škrábáním, byla už opravdu nepřehlédnutelná. No co. Alespoň není ta díra v sedačce, nebo v postelích, že? Zato tato díra na zdi se dá lehce vyměnit. Lenka pořídila stejný kus koberce jako je na podlaze, a vyměnila jej za ten starý, roztrhaný. Oba jsme jí při tom hodně pomáhali. Výsledek můžete vidět na fotce.

07.04.15.

Je to už dávno, co jsem se naučil prohlížet nákupní tašku. Než ji naši stihli vybalit, zkontroloval jsem si, jestli tam mají všechno. Občas jsem zkusil kousek rohlíku. Co kdyby byl špatný, že? A teď, z toho samého důvodu, zcela nezištně zkouším svačiny, které si Lenka nachystá do práce. Ony vždycky krásně voní a jsou zabalené a schované hluboko v tašce, takže s tím mám víc práce. Jenže co kdyby byly ty svačiny třeba zkažené, nebo tak něco. Je na mně, abych to zjistil. Naučil jsem se to dělat potichu, tak že ani sáček nezašustí. Nemusí hned každý vědět, jak se tady o všechny starám.           Kiny.

07.04.23.

Fotek je opravdu méně, než tomu bývalo kdysi. Lenka už totiž není celé dny doma a když přijde z práce, málokdy se zrovna přihodí něco zajímavého. Dnes nám ale foťák opravdu chyběl, když jsme byli u veterináře na očkování. To byl totiž pohled pro bohy. Oba jsme byli v přepravce natlačení vedle sebe, oba hlavičky u sebe, oba zadečky u východu z přepravky. V této pozici jsme zůstali také potom, co Lenka odklopila víko přepravky. Ani jsme se nehli, když nám veterinářka poslouchala srdíčko, ani jsme se nehli, když nám do zadečků vpíchla očkovací látku. Teprve doma jsme se hnuli a vystřelili jsme z přepravky, jako by nás do zadku píchli.
Ještě bych se ale vrátil k těm fotkám. Když říkáte, že je vám bez nás smutno... a to my nechceme, aby jste byli smutní...nějaké jsme pro vás našli.
Třeba tady, jak si hraju s Vítkem na honěnou. Víťa vodí proužek kůže kolem sebe dokolečka dokola. Už jsem celý udýchaný, ale je to bezva zábava.

Nebo tady... to nás Modelka pozoruje.

Ne této fotce má Modelka krásně zelené očka, která se jen málokdy dají takto pěkně vyfotit. Modelka je vlastně taková naše Zelenoočka. Další je foto naší nedělní siesty.

Tady jsem roztomilý já...

.... a tady zase Modelka.

:)))))))))))))))))))))))))

07.04.25.

Už vám někdy někdo při drbání zpíval? A vůbec, lidi, už vás někdo drbal? Tak jako mí lidé drbou mě? Pochybuji – nikdo jiný už totiž nemůže být tak roztomilý jako já, který přímo vybízím k mazlení a muchlování.
Teď jsem zjistil, že nevybízím své lidi pouze k něžnostem, ale i k umělecké produkci! Už druhý den mi Terka při každém drbání něco zpívá! Dneska to bylo „Když jsem já sloužil“. Musím ji přesvědčit, aby zpívala něco víc uklidňujícího, protože když všechna ta zvířena běhá po dvoře a panenka pláče doma v komoře, špatně se usíná...

07.04.29.

Na kobercovém hřišti se povaluje spousta míčků. Škoda že to nemůžete vidět vážení čtenáři. Hráč Modelka právě nasměrovala míček do trubky a prásk. To byla rána přátelé! Míček přeletěl skrze trubku kobercovku úžasnou rychlostí. Na druhé straně hřište se chopil iniciativy hráč Kintaró, o němž je známo, že si na své pověsti velice zakládá. Ano... hráč Kintaró právě zvedl tlapku a …. odpálil míček zpět. Nádherný míček, ovšem bohužel, nekoulel se skrze trubku kobercovku a proto tento míček nemůže být uznán. Nevadí. Hra ještě zdaleka nekončí. Vše dává do pořádku rozhodčí Lenka. Hází míček do hry a hráč Modelka rozehrává velice přesnou přihrávkou hráči Kintaró. To byla přihrávka pánové! Přesně na tlapičku! Ale co to vidím? Hráč Kintaró jen tak sedí, ocásek ztočený kolem zadečku, pravda velice půvabně, ale o míček nejeví žádný zájem. Co to má znamenat? Že by nějaká nová taktika? Tak ne. Teď to vypadá, že hráč Kintaró definitivně ztratil o hru zájem. Právě odchází z kobercového hřiště do šaten, osvěžit se troškou granulí.