07.05.02.

„Modelko, co je to? Je to zelené a lítá to nahoru a dolů!“
„Nevím, Kiny.“
„To je to krásné peříčko, které mi naši lidé házejí. Vždycky ho vynesou nahoru a pustí ho dolů. A pak zase nahoru a dolů, nahoru a dolů.“
„Teda, Kiny, tobě stačí málo k radosti.“
„Vždyť ono se mi ho někdy podaří i ulovit!“
„Ulovit? Páni! Tak ono to má něco společného s lovením?“
„No jasně, je to úplný zápas o život!“
„Tak to musím taky zkusit.“

07.05.06.

Vypadáme sice jako plyšoví mazlíčci, ale máme zuby, drápy a hlavně profesionální záškodnický výcvik. Právě teď se nám povedlo provést dokonalou sabotáž videa.
Cha chá! Vy zlovolní lidé! Už nebudete jen čučet do té hloupé bedny. Budete si s námi muset hrát, protože video už vám nikdy žádný film nepustí! Cha chá!
To jsme si mysleli, když jsme opatrně pokládali chlup na hlavu videa. Oblízli jsme ho, aby se dobře přilepil a vydržel na čtecí hlavě celé věky. Naše akce se zdařila!
Naši lidé si chtěli pustit nějaké hloupý horor o příšerách z vesmíru (očividně podceňujíce ty příšery, které jim chodí po bytě), ale obraz naprosto nebyl ke koukání. Všechno sněžilo, všechno se škubalo a lidé byli už úplně zoufalí. Lenka dokonce navrhovala, že to pitomé video vyhodí a koupí nové.
Pak ale přišel Mirek. Rozmontoval video, prohlédl hlavy a objevil usvědčující chlup!
Dneska večer budou tedy zase sedět u televize... musíme vymyslet něco rafinovanějšího... (by Tenki)

07.05.10.

Byla bouřka a k nám na balkon se přiletěl schovat jeden drzý opeřenec. (V podání našich lidí „roztomilý ptáček“) Kromě toho, že byl drzý, byl navíc i docela hloupý, protože se nedokázal dostat ven. Jen mlátil křidýlky o sklo, jako moucha. Vypadal chutně, tak jsme oba seděli přede dveřmi na balkon a mlsně zírali.
To bohužel upoutalo pozornost našich lidí. Vyhnali nás do obývacího pokoje, abychom ptáčkovi neublížili (říkali při tom taková podivná slova jako „nehumánní“ a „kruté“). Pak vlezli na balkon a místo, aby ho ulovili, tak ho vyfotili. Lenka ho pak vzala do rukou, otevřela balkonové sklo a vypustila ho na svobodu. Pták na ni zařval: „No konečně, že tě to napadlo! Budu si na ten tvůj balkon stěžovat!“ a Lenka se radovala, jak jí krásně na rozloučenou zazpíval.
Když už byl pták pryč, pustili nás konečně na místo činu. Nic už tam nebylo – jen silná vůně ptáka, která se usadila hlavně na skle... Celé jsme ho zadýchali, jak jsme to tam očuchávali!
PS: Bouřky jsou vůbec super! Pořád se k nám lítá schovávat nějaká havěť! Chvilku po odletu ptáka jsem našel na podlaze v ložnici oobrovskou mouchu! To byla úplná Muchzilla!      (by Tenki)

07.05.13.

Děti si upravovaly svůj pokojíček. Terka uklidila na stole, na zeď pověsila ten hrozivý meč a celý pokojík zasmradila „vonnou“ tyčinkou. Když jsem to poprvé ucítil, ani jsem nemohl do pokojíku vkročit, jak mě to štípalo do čumáčku. Pak se ten zápach vyvětral a já jsem viděl, že navíc provedli Terka s Vítkem hroznou věc: Pověsili do okna strašidlo!
Plížil jsem se pokojíčkem směrem k záhadnému objektu. V srdci odvahu, v očích ostražitost, nožky křepké a pružné, připravené ke skoku... do bezpečí. Pomalu a nesmírně opatrně jsem se blížil, nenápadně přilepený k posteli. Dlouho jsem zůstal zírat vzhůru na tu hrůzu a mé srdce se strachy sevřelo.
Terka se začala hihňat. Dodal jsem si odvahy – přece před ní nebudu vypadat jako srab! Vyskočil jsem na postel... a ohlédl se po strašidle, jestli si toho všimlo. Nic. Dál se líně kroutilo v průvanu. Vyskočil jsem na stůl... a dělal jsem jako že nic. Na strašidlo jsem se ani nekoukl, tvářil jsem se, že mě zaujala Vítkova lodička... a pak jsem náhle probodl strašáka svým mrazivým pohledem! Nereagoval.
Nakonec jsem se posadil přesně pod něj. Opatrně jsem se naaatáááhnuuul... a zvedl jsem tlapku až ke strašidlu! Náhle mi proběhl před očima celý můj život – granule, spánek, Modelka, granule, spánek, granule, kapsička, spánek... O to všechno bych mohl ještě přijít! V poslední vteřině jsem packu stáhnul a utekl jsem do bezpečí.                                                      

(by Tenki)

07.05.16.

„Kiny, ty jsi takový žrout!“
„Ale no tak, Modelko, jak můžeš mně, svému vlastnímu synovi, tak škaredě říkat?“
„Tak dobře. Kiny, ty jsi takové žrouťátko!“
„To je teprve krásné! A co tě vlastně přivedlo k tomuto závěru?“
„Víš co jsi dělal ráno po snídani?“
„Mňoukal jsem jenom na prostírání...“
„Ano. Mňoukal jsi, když Vítek umýval prostírání, ale když ti ho potom ukázal, tak jsi ho začal olizovat! Ty bys prostě snědl všecko, na co mňoukneš, že jo?“
„Ale Modelko, ty to vůbec nechápeš! Já jsem to jen chtěl dočistit!“

07.05.20.

Jsem lovec.Více než zdatný. Když lovím, jsem téměř neviditelná, jak jsem rychlá. Mihnu se pod stolem a vystřelím tlapku směrem ke kořisti. A je má. Tohle mě baví. Pustím svou kořist a znovu se přichystám k lovu. Přikrčená pod židlí připravuji se k dalšímu skoku. Hop … a znovu se mi to zdařilo. Jak by ne. Jsem lovec tělem i duší.

07.05.24.

Teda, kočky, to je hrůza, jak se k nám tady přezíravě chovají. To všechno zavinily ty šílené články v časopisech, kde píší, že kočka dá pokoj, když si jí nebudete všímat. Já jsem dneska například mňoukal na Terezku, která si dělala čaj. Zajímala se o konvičku víc než o mě, což je naprostá nepřístojnost. Mňoukal jsem tedy usilovněji. Neřekla na to ani bů! A tak jsem na protest vyskočil až na linku! Tak a tady mě máš! Představte si, najednou se mnou mluvila! Říkala „Huš!“ a taky „Kšic“ a taky „To se dělá?!“ … a nakonec mě plácla po mém něžném zadečku, abych slezl. Tak jsem slezl – proč bych ji neposlechl, že? Na oplátku hned na to poslechla ona mě – sedla si na lavici a drbala mi zádíčka a prdýlku a hlavičku...                                                       by Tenki    

07.05.28.

Chlupy, chlupy, chlupy.....
Jako by nic jiného na světě neexistovalo, jen kočičí chlupy. Pomalu už nedělám nic jiného, než čistím byt od chlupů. Vysávám nejen koberce, ale třeba i sedačku, nebo postele. Vytírám, utírám, sbírám, češu..... . A stejně jsou všude. Stačí mávnout rukou, nebo projít rychleji bytem – rozvířím kolem sebe chomáče chlupů. Vyperu prádlo, tahám je z pračky – je plné chlupů.
„Je to plné hvězd,“ zaznělo z úst kosmonauta Davida ve filmu Vesmírná Odyssea. A já můžu směle prohlásit: „Je to plné chlupů!“ Jsem docela bezradná. Chlupy už jsou i v autě a na mé židli v práci. Ale to jsou přece místa, kde naše kočky nejsou. Pomooooooc!

07.05.30.

Mňoukám na Vítka, ale sotva se na mně podívá. Válím se na zemi před Terezkou, ale ona mi jen líně hodí myšku. Skočím Mirkovi na noviny, ale ten mně jen podrbe na zadečku a dost. Zkouším to tedy u Lenky a rozložím celé své JÁ mezi monitor a Lenku. Pohladí mně a už mně tlačí dolů ze stolu. Co to s nimi je? Ve mně chyba jistě není. Stále jsem miloučký, něžný, jemný na pohlazení a celkově krásný. Že by ta vedra?