Modelka, nebo také Mamina.

Jano Drápalík - Honza

Tak jenom – abychom si ujasnili vztahy: Modelka, říkají mi také Mamina, to jsem já.
Jsem zasloužilá matka spousty koťátek, ale ta žijí jinde a s jinými rodinami.
Než jsem si pronajala své lidi, žila jsem v jedné vesnici u lesa a řeky, lovila myšky
a malé rybky.
Pak jsem si řekla, že by to chtělo změnu a otočila jsem si kolem prstu své lidi.
Nejprve to špatně pochopili a místo mě si vzali mého syna Honzu.
Nezlobila jsem se na ně. Jsou to jenom lidi. Navíc tímto způsobem pomohli Honzovi prožít celkem hezký rok života.
Byl, chudák, hodně nemocný a tady na vesnici by dlouho nepožil.
Když se pak ale za rok vrátili zpátky, snažila jsem se naznačit jim důrazněji, že mě už život na vesnici mezi domy nebaví,
ať s tím něco dělají. Konečně to pochopili správně a vzali mě s sebou domů, do třípokojového bytu s balkonem.
Se mnou přibrali také mého mladšího syna, kterého pojmenovali Kintaró. Nevím proč. Stejně mu říkají Kiny. Lidé jsou v tomto zvláštní. Mně také nejdřív dali jméno Modelka, že jsem tak krásná a štíhlá. No, a teď na mě nezavolají jinak, než Mamino. Nejprve se mě to dotklo, ale pak jsem jim to odsouhlasila. Vždyť užívat si výsady matek taky není k zahození.
Tolik k našemu seznámení.
Aha. Ještě taková drobnost. Mí lidé se jmenují Lenka a Mirek a jejich děti Terezka a Vítek.
Všichni celkem ujdou a co ještě neumí, to je naučím.

POZOR POZOR !!!
Nebezpečná hračka pro kočky!

NÁŠ DENÍK

07.07.29.

„Konečně doma. Na chalupě sice není zle, ale doma je doma.

Letošní pobyt na chalupě však probíhal mnohem pokojněji, než minulý rok. Lenka se poučila a hned, jakmile jsme přijeli na chalupu, nechala nás v zavřené v přepravce. V klidu jsme nasáli všechny nové vůně a pachy, a teprve pak se přepravky otevřely. To se ví, nejraději bychom rovnou ven, ale i to nám bylo tentokrát odepřeno. Strávili jsme skoro celý týden v pokoji a kuchyni, než nám byly dovoleny krátké procházky do přírody, a to bylo dobře. Takto jsme totiž v místnostech uvnitř chalupy získali pocit bezpečí. Tam jsme se utíkali schovat vždy, když nás něco venku znepokojilo. Vždy, když nás napadl koník luční, nebo když nás ohrožovala ještěrka...“
„Tak dost Kiny, mně rozhodně žádná ještěrka neohrožovala. Naopak. Nosila jsem je Lence na hraní. A ne jednou, ale víckrát. A taky rybky z řeky a hady... Přinesla jsem je až do kuchyně, a vždy jsem si vysloužila velikou pochvalu.“
„A hrála si s tím Lenka? No? Nehrála! Tak se nechlub.“
„No, když lidé jsou v tomhle trošku divní. Radostně tě prohlásí za nejlepšího lovce na světě, uznale tě poplácají po hřbetě, jaký jsi geroj, a pak tvůj úlovek vynesou na lopatce ven. Tím jejich zábava končí. To já si s úlovkem hraji ještě dlouho.“
„Máš Modelko pravdu. Reakce lidí jsou někdy vážně nepředvídatelné.“
„Proto si je my kočky musíme přetvořit k obrazu svému, chápeš?“
„Ale jo. Jenže taky musím Lence přičíst k dobru, že nás nechala tak dlouho zavřené v přepravce a pak doma. Rozhodně to přispělo k tomu, že jsi byla letos klidnější a nevyháněla jsi mě stále a nenapadala mně...“
„No hlavně Kintaró, že tě napadaly všelijaké nesmysly. Třeba jak jsi zalezl na půdě pod truhlu a nechal se od Terezky půl hodiny přemlouvat, než jsi laskavě vylezl.“
„Já jsem jen zkoušel, jestli je trpělivá.“
„Ano? No to se podívejme.“
„Nebudeme se hádat Modelko. Hlavní je, že jsme zase doma. Přiznej taky, že ses nemohla dočkat.“
„Nemohla. Už poslední dva dny na chalupě jsem byla jako na trní. A divíš se mi? Víš jaký to byl šok, když mě honil ten sousedovic pes?“
„To je toho. Mně přece taky honil pes. Hlavní je, že jsme vždycky stačili utéct, ne?“
„Jenomže tebe honil zakrslý jezevčík, kdežto mne veliký vlčák!
Jakmile jsem viděla, že Lenka balí kufry, byla jsem štěstím bez sebe.“
„Já jsem přece taky doma rád. Celou noc jsem chodil k Lence a Mirkovi a předl jsem jim do ouška a mňoukal, aby věděli, jak jsem šťastný.“
„Oni byli zřejmě taky štěstím bez sebe, když tě nad ránem vyprali z ložnice.Cha cha...“
„Ty jsi ale protivná Modelko. Hlavně že jsme konečně doma, ne?“
„Jo, jo. Na chalupě sice není zle, ale doma je doma.“