Příběh našich mazlíčků.
Aneb, jak se to všechno odehrálo od začátku až do konce.

1.část
Nehoda s Ťapkou.

„Terezko, ty rychle zatop, je tady zima.“
„Ano mami,“ odběhla dcerka vykonat uloženou práci.
„Víťo, ty vytáhni králíčka z přepravky a dej ho na dvůr. Po té hodinové jízdě autem toho má dost, tak ať se
trošku provětrá. Dej mu vodu a ať ti nezdrhne!“
„Neboj mami, já Ťapku pohlídám aby neutekla.“
„Prima děcka, jste zlatíčka. Já zatím natahám všechny věci z auta do chalupy.“
Nechápu, že se toho vždycky tolik nasbírá. Pořád něco vozím domů z chalupy a pak zase zpátky. Sotva začnou prázdniny, je to ještě horší než o víkendu. Takové menší stěhování. Člověk si ani neuvědomuje, kolik je toho potřeba
mít s sebou na dva měsíce prázdnin. Jen doufám, že jsem nic nezapomněla doma.
Je tady ale krásně. Kousek od chalupy řeka, za chalupou les, a ta vůně.
„Dobrý den, paní Jurčová.“
„Dobrý den, tak jste konečně přijeli? Však jsme vás už se sousedy čekali.“
Paní Jurčová zvědavě koukla do kufru auta.
Vytáhla jsem další tašky: „Jo, jo. Konečně jsme se dokodrcali.“
„Jaká byla cesta? V tom horku se asi jelo špatně, že?“
„Cesta byla úděsná. Člověk se skoro bojí o život. Tolik bláznů jezdí po silnici.“
A nejela jsem snad taky já po silnici? Jela, ale slušně.
„Nezlobte se paní Jurčová, mám toho moc, pak si popovídáme.“
Vešla jsem do chalupy se svým nákladem a nechala babku babkou.
„Mamí, můžu to dřevo nosit dovnitř v botách? Nemůžu najít svoje šlapky na přezutí.“
„Jasně Terezko. Klidně. Stejně to tady budeme muset vydrhnout,“ odkvačila jsem do auta pro další várku.
Paní Jurčová to vzdala a šourá se pomalu ke své chaloupce. Je moc hodná, ale teď na ni opravdu nemám čas. Odpoledne ji pozvu na kafe. Co je to za křik na dvorku? Co to piští?
„Co se to tam děje Víťo?“, švihla jsem taškami na zem a utíkala za branku.
Jekot přicházel zpoza otevřených vrat. Rychle jsem je zavřela, abych se podívala, co to za nimi piští.
Chvíli jsem stála jako opařená. Veliký oranžový kocour rdousil naši Ťapinu. Rychle jsem se vzpamatovala a
švihla jsem ho klackem, ale kocour ani nemrkl.Teprve když jsem ho praštila potřetí, Ťapku pustil a kousek odběhl.
Vůbec se mě nebál.
„Co se stalo?,“ přiběhla Terezka umazaná od uhlí.
„Támhle ten kocour napadl našeho králíčka.“
Ohlédla jsem se po Vítkovi: „A kde je Víťa, měl Ťapinu hlídat.“
Stál kousek od nás, bílý jako křída a jenom zíral: „Mami já…“
Otočila jsem se k Ťapině a zkusila jsem ji postavit na nohy. Stále ještě pištěla a nechtěla se ode mne hnout.
„To nic, to bude dobré Víťo, neboj. To ona se Ťapka jenom vyděsila. Až se z toho šoku vzpamatuje, bude zase v pohodě, uvidíš.“
Hladila jsem Ťapku dokud se nepřestala třást. Pak jsem se ji snažila postrčit, aby začala zase chodit, ale nic.
Za brankou se objevil Petr: „Co se stalo s tím králíkem, kocour?“ Jak to uhodl?
„Ahoj sousede. Ano. Takový veliký rezavý, nevíš čí je?“
„Ničí. Jen se tady tak toulá. Mně chodí na slepice. Už jsem ho chtěl kolikrát zastřelit, ale on mrcha vždycky zdrhne.
Však já ho jednou dostanu. Ten králík je už zralý na pekáč, ten je hotový.“
„To nemyslíš vážně,“ věnovala jsem mu nenávistný pohled.
„No nic. Promiň,“ došla mu jeho prostořekost. „Já jen, že bych potřeboval projet.“
Úplně jsem zapomněla na auto. Stojí tam na cestě a ta je úzká. Jen tak pro jedno auto.
„Děti, nehněte se od Ťapiny na krok, já jdu přeparkovat.“
Nemusela jsem nic říkat. Terezka s Vítkem už seděli při králíčkovi, litovali ho a snažili se ho všelijak uklidnit.
„Tak co?“vrátila jsem se po chvíli. „Jak to s ní vypadá?“
„Stále nic,“ otočil se ke mně Vítek. „Mami, já za to nemůžu. Fakt ne. Bylo to tak rychlé…a já jsem toho kocoura
vůbec neviděl.“ Pláč měl chudák na krajíčku.
„Já vím zlato. Netrap se. Vždyť ani mně se ten kocour vůbec nebál. Nevadilo mu ani když jsem ho praštila tou holí.
Tak co bys zmohl ty? Taková velká potvora. Neplakej Víťko. Uvidíš, že to bude v pořádku,“ snažila jsem se ho utěšit.

2.část
Jak jsme léčili Ťapku.

Vystlali jsme Ťapce terárium čerstvými pilinami, dali čerstvou vodu a žrádlo, a čekali, co bude dál. Drželi jsme při ní stráž, kdyby došlo k nějaké změně.
„Mami,“ ozval se Vítek, „A když se teď už trošku hýbe, myslíš že se uzdraví?“
„Já ti nevím. Počkáme jestli bude žrát. To by pak mohlo být dobré znamení, že se z toho dostane. Myslím, že když zvíře nejí, tak už je doopravdy zle.“
Tak jsme čekali. Na noc jsme přemístili Ťapku i s teráriem k našim postelím, abychom slyšeli, kdyby se něco šustlo. Ráno jsme ji našli na stejném místě, ve stejné poloze.
„Myslím, že v noci nic nežrala,“ řekla Terezka. „To bych poznala, že něco ubylo z misky.“
„Hmm... A je celá mokrá, počůraná. Musíme jí ty piliny vyměnit,“přemýšlela jsem nahlas.
„Podívejte! Mami hele! Ťapka sebou hnula,“ ukazoval Víťa na králíčka.
Najednou se Ťapka zvedla na přední a posunula se k čerstvé vodě, kterou jí Terezka nabízela.
„Aspoň, že pije. Zkus jí dát blíže tu misku se žrádlem,“ řekla jsem s nadějí v hlase.
Ťapka se nejprve od žrádla odvrátila, ale pak, jakoby si to rozmyslela, začala si brát a jíst králičí granulky.
„Ona žere,“ řekl překvapený Víťa.
„Fakt žere,“ vstoupili Terezce slzy do očí. „Ťapinko moje, ty jsi zlatíčko, jen papej.“
Seděli jsme kolem terária a koukali na Ťapku a ona jedla a pak se znovu přisunula k pití. Posouvala se svými předními tlapkami a zadní nožky táhla za sebou. Takto procestovala celé terárium a potom si celá zmožená lehla do rohu.
„Ahoj Zlato, jsem doma!“ zvolal ode dveří Mirek.
Děti se hnaly ke dveřím: „Taťka! Táta už přijel!“
Víťa ze sebe začal sypat informace: „Víš co tati? Ťapka je nemocná. Skočil na ni kocour a ona teď tahá nožky za sebou. Ale už se napila a taky trochu jedla.“
„Jaký kocour? Co jí je? Jak se to mohlo stát?“
„Pojď,“ vzala jsem mu batoh z rukou. „Uvaříme si kafe a všechno ti povykládám. „Děti, dáte si kakao a vánočku? Ještě jsme nesnídali. A co ty,“ otočila jsem se znovu k manželovi,“ Už jsi jedl, nebo si dáš s námi?“
Sedli jsme si ke stolu a při snídani probrali, mimo jiné, také Ťapku.
„Já vás nechci zklamat, ale myslím si, že Ťapka už chodit, nebude,“ prorokoval Mirek.
„Ale tati,“odporoval Vítek, vždyť ona už i žere a pije. Jenom ji ty zadní nožky asi bolí, tak na ně nestoupá.“
Mirek byl nemilosrdný: „Nestoupá, protože má nejspíš zlomenou páteř a to se už nezhojí.“
Víťa se dal do pláče a Terezka stále koukala na jedno místo, jako by ani nevnímala, co se kolem ní děje.. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli je vždycky nejlepší řešení říkat dětem na rovinu, jak se věci mají. Tím spíš, že si člověk pravdou není jistý.
Volila jsem kompromis: „Já bych tatínku nad Ťapkou nelámala hůl tak rychle. Ještě bych ji nechala pár dní... třeba se to zlepší. Nejsi veterinář. Nemůžeš si být jistý.“
„A co s ní chceš dělat,“ptal se Mirek.
„Já vím co,“ ozvala se Terezka. „Zafixujeme ji tu páteř tak, aby byla stále v rovné poloze. Už za čtrnáct dní budeme
vědět víc.“
Mirek pochyboval: „A jak to chceš udělat?“
„Nevím, ale něco už vymyslíme,“ nedala se Terezka.
Vzali jsme tedy dlouhé kusy plastové stavebnice, spojili jsme je v jakýsi postroj a celé jsme to obalili obvazem. Byla dost pevná konstrukce, ale zároveň netlačila Ťapku.
„Kdo jí to nasadí?“ zeptala se Terezka.
„Já to udělám,“ ujala jsem se úkolu. „Ale nejprve budeme muset Ťapku vysušit. Je zase trošku mokrá, jak stále močí pod sebe.“
Ozval se Mirek: „To bychom měli taky nějak vyřešit. Moč je dost agresivní.“
„Já se o to postarám, ale budete mi muset pomoct,“ řekla jsem.
Ohřáli jsme do lavóru vodu, tak aby byla vlažná. Ťapku jsem umyla, osušila jsem ji na stole, na němž byla měkká deka
a který prozatím sloužil jako podložka. Něco podobného, jako mají maminky pro miminka. Když byla Ťapka vykoupaná a suchá, srovnali jsme jí zadní nožky do polohy, ve které jsme viděli lehávat ještě když byla zdravá a nasadili postroj. Proti moči jsem použila dámskou vložku. Připevnila jsem k Ťapce postroj a vložku obvazem. Za celou dobu se Ťapka chovala naprosto klidně a já jsem se snažila hýbat s ní jen pokud to bylo nutné.
„Tak a je to,“ prohlásila jsem, když jsem skončila. „Teď ji necháme odpočinout.“
Ťapka ležela v čistých pilinách a zadní částí svého těla připomínala mumii. Já byla mokrá jako myš, jak jsem se bála, že ji ublížím. Ne. Doktora bych opravdu dělat nemohla.

3.část
Jak to s Ťapkou nakonec dopadlo.

Terezka přinesla Ťapce pár lístků pampelišky a všichni jsme měli velikou radost, když se do nich Ťapka pustila. Už měsíc normálně jedla a pila. Pohybovala se kam chtěla, ale jenom po předních. Zadní nohy stále táhla za sebou. Postroj jsme už sundali a vložky vyměnili nejmenší velikostí papírových plínek. Celou proceduru s mytím a přebalováním jsem opakovala každý den ráno a večer. A to začínal být problém. Ťapka v poslední době špatně snášela, když jsem s ní manipulovala. Nejezdili jsme na výlety, jak jsme byli o prázdninách zvyklí jezdit a pochodit hory doly. Neustále byl
někdo z nás s Ťapkou, hlavně když byla venku na dvorku. Co kdyby zase přišel ten kocour. Časem jsme si všichni zvykli na Ťapku a na celou situaci.
Uvařila jsem si kafe a v chládku na dvorku jsem seděla a pozorovala Ťapku, jak zápasí s lístkem jetele.
Za chvilku se ozval soused za plotem: „Ahoj Lenko, tak jak ten váš králíček? Už se z toho vylízal?"
„Kdepak,“ odvětila jsem. Je to stále totéž, jenom jsme si už zvykli.“
„Tak s ním zajdi do Turzovky k veterináři.“
Vstala jsem ze židle: „Jaký veterinář Petře, copak vy tady máte veterináře?“
„No jasně že máme,“zatvářil se Petr pyšně, jako by to byla jeho zásluha. „Kdopak si myslíš, že se stará o zvířata na statku?“
Veterina a tenhle bohem zapomenutý kraj? To mi nešlo do hlavy. Nicméně jsem poděkovala a ujistila Petra, že do Turzovky zajdu. Počkám s tím ale na Mirka. Čekala jsem do pátku, kdy dorazil z práce a vysvětlila jsem mu,
jak se věci mají.
Druhý den ráno jsme sbalili Ťapku do přepravky a jeli k veterináři.
Veterinář nás hned ve dveřích okřikl: „Nemyslete si, že já jsem nějaký utráceč. Já vám králíčka nejdříve vyšetřím a pak se uvidí.“
A vidělo se.
„Vážení, kolik má ten králík let?“
„Osm pane doktore,“ odpověděla jsem.
„Hmm.., tak to jste se o něho dobře starali. Vypadá tak hezky. Ani teď není vidět,
že by mu něco chybělo.“
„No, přesto pane doktore, jak jsme vám povídali o tom kocourovi...“
„Toho bychom měli chytit. Co když má vzteklinu,“ přerušil mě veterinář a po chvíli pokračoval: „Víte, ony kočky jsou
šelmy, ale kořist, jako je králík, moc často neloví.
Když loví, skočí na kořist, aby jí zlomili páteř a zvíře tak snadněji zabijí. Váš králíček má také zlomenou páteř.
Proto se taky počůrává tam, kde leží. A právě s tou močí je problém.
Moč je velice agresivní a přesto že se snažíte, nemůžete zabránit tomu, že moč rozleptává vašemu králíčkovi kůži.“
Stáli jsme v ordinaci jako opaření a já nechtěla slyšet, co se právě doktor chystal říct.
„Víte, já strašně nerad utrácím zvířata, ale jestli toho králíka necháme žít, bude se jen víc trápit. Co myslíte vy?“
Co chce abych mu řekla? Vím co chce. Já to ale říct nedokážu. Podívala jsem se na Mirka.
Bledý jako stěna za sebe za chvíli dostal: „Udělejte doktore, co je nutné.“
„Dobře. Běžte prosím na chvíli do čekárny.“
Byla to opravdu jenom chvilka, než nás doktor zavolal zpátky. Ťapka byla uložená v přepravce a vypadala, jako když spí. Jak zvláštní – zaplatili jsme a slušně poděkovali.
Cestou zpátky jsme nepromluvili ani slovo. Plakala jsem a plakala, a slzy nebyly k zastavení. Vždyť je to jenom králík, proboha. Buď ráda, že jste jinak všichni v pořádku. Co kdyby ten vzteklý kocour kousl třeba Víťu. Utěšovala jsem sama sebe. Po nějaké době jsem se podívala na Mirka. Po tvářích se mu koulely veliké slzy.
Mirek Ťapinu zakopal na zahradě pod stromem. Vrátil se celý červený od pláče.
Děti pláčou a já mám taky stále na krajíčku. Vůbec nevím, co mám říct.
Nikdo neví.
Nikdo nic neříká.

4.část
Nesnáším kočky! 

„Hlavně toho hnusného, velikého, oranžového kocoura. Toho nenávidím. Přesto se snažím dětem vysvětlit, že je to jenom šelma, které stála naše Ťapka v cestě. Že vlastně jen dělá co musí, aby neumřel hlady. Sama tomu nemůžu věřit, ale mám strach, aby neublížil také dětem, kdyby se s ním snažily vypořádat. Včera jsem ho potkala. Stál proti mně a neohroženě mi koukal do očí. Když jsem se k němu přiblížila asi na půl metru, teprve zdrhl. Taková potvora a nikdo ho nedokáže chytit!“
„Mamko podívej,“ přerušila mě Terezka.
„Terko, nevidíš že telefonuji?“ Můj dlouhý monolog poslouchal na druhé straně pomyslného drátu Mirek.
„Ále. Nic důležitého, to jenom Terezka mi ukazuje nějakou kočku,“ pokračovala jsem v hovoru přes mobil. „Dobře, tak přijeď až v sobotu, když jinak nemůžeš. Cože? Jo, ahoj.“
„A co jako mám dělat s tou kočkou Terezko?“ obrátila jsem se rozzlobeně na dceru.
„Víš mami, ona je hrozně moc plachá. Já jsem se snažila už několikrát ji pohladit, ale ona vždycky uteče....“
„Proč proboha chceš hladit úplně cizí kočku? To ti ten vzteklý kocour nestačil?“
„Ale ona je to kočka od paní Jurčové. Já ji znám. Strašně se každého bojí a podívej – tobě se točí kolem nohy.“
„Co já s kočkou. Nejspíš chce mlíko. Ať jí ho dá paní Jurčová, když je to její kočka.“
„Ale mami, víš jaká je paní Jurčová v poslední době. Ona si tak vzpomene na kočku!“
„To máš pravdu. Chudák paní Jurčová. Má už sice na to věk, ale takhle moc všechno zapomínat... Jen doufám, že já na tom budu líp, až budu  stará.“
Prohlížela jsem si kočku, kterou byla Terezka tak unesená: „Je ale moc hezká, tahle kočka. Tak protáhlou hlavu má.
Štíhlá, bílý kožíšek na hrudi. Fakt pěkná. Jako nějaká kočičí modelka.“
„Že jo mami. Můžu jí teda dát trochu mléka?“
„Tak jo,“ řekla jsem, „ale dej jí to ven. Do chalupy mi ji nevoď.“
Terezka nalila mléko do misky a nabídla ho kočce. Ta se do něj pustila, jakoby týden nejedla.
„To je zvláštní Terezko, že jsem tady ještě tuhle kočku neviděla,“ pozorovala jsem kočku. „Paní Jurčová ji asi nemá moc dlouho. Možná tak od jara,“ přemýšlela jsem nahlas. „Mimochodem, tatínek volal, že přijede až v sobotu.“
„To je škoda. Zase má nějakou důležitou práci?“
„Bohužel. Zato mám ale taky jednu dobrou zprávu. Přijede babička s dědou. V neděli.“
„Tak to je super. Zůstanou tady přes noc?“
„Myslím, že ne, Terezko. Vždyť víš, jak neradi spí jinde než doma. To víš,“ utěšovala jsem dceru, „starší lidé už jsou
raději na svém. Já bych se u nich doma taky nevyspala. Tak už to prostě chodí.“
„Aspoň že v neděli tady budou s námi. Půjdeme zase koupit zákusky do Turzovky?“
„To víš, že ano. Na tyhle zákusky se oni vždycky moc těší. A taky uvaříme něco dobrého. Něco, co by chutnalo i
dědovi,“ usmála jsem se na Terezku.
Kočka dopila mlíčko a začala se oblizovat. V misce nezůstala ani kapka.
„Ta musela mít hlad,“ komentovala to Terezka.
„Asi ano,“ odpověděla jsem a dál jsem se o kočku nestarala.
Zato kočka se starala o mě. Možná... spíše ne tak o mě jako o jídlo. Začala k nám chodit den co den. Nakonec si pro sebe zabrala místo na půdě a už od nás neodcházela zpátky na dvůr paní Jurčové. Jen seběhla z půdy pro nějaké to jídélko, občas se šla projít a zkontrolovat rajón.
Vracela se k nám na půdu. Nevadilo mi to, jak jsem si prve myslela. Alespoň vychytá myši v chalupě, říkala jsem si.
Začali jsme jí říkat Modelka.

5.část
Kočka nebo pes. 

Uvařila jsem si kávu, sedla si na dvorek, a pozorovala jsem, jak se větve stromů skláněly nad kopcem za naší chalupou, kterému se tady odjakživa říkalo Grapa. Sluníčko své paprsky opíralo o Grapu a les. Nádhera. Všechno tak zelené... Pohodička. Děti se šly koupat k blízké řece. Nikdo nic nechce, nikdo mě neotravuje. Jen odkudsi z dálky rušila klid pilná pila, cirkulárka. A přece.
„Co je to za zvuk? Aha. To jsi ty Modelko. Ach jo. Chceš něco dobrého?“
Kočka na mě omluvně pohlédla a prohlásila: „Mrrrrau.“
A je po klidu. „Tak jo, ty moje krasavice. Dám ti něco lepšího, než jindy. Už jsem se na tebe připravila.“ Zašla jsem do kuchyně pro misku s vařeným kouskem kuřete a ovesnými vločkami.
„Doufám, že ti to bude chutnat. Dala jsem si s tím práci. To je extra pro tebe,“ položila jsem žrádlo před Modelku.
Pustila se do jídla a já si mohla v klidu vypít svoje kafe.
„Zvláštní. Babička v neděli prohlásila že máš koťata. Prý to pozná. Co ta už viděla koček s mladýma, vždyť je z vesnice. Tak mi ale řekni, kde ty dětičky máš? Nebo se tentokrát babička spletla? Jen jez holka moje. Jestli máš opravdu někde schovaná koťata musíš jíst hodně a dobře, abys je uživila víš. To nějaká semtammyška nespraví. Ale neboj, já už na tebe dohlédnu.“ Hučela jsem do kočky seč mi síly stačily, protože nikdo jiný nebyl zrovna po ruce.
Už jsem si na ni docela zvykla. My všichni jsme si zvykli. Mirek ji rozmazloval a dělil se s ní o cokoli, o co si řekla. Jednou to byl kousek salámu, podruhé zbytek sýra. A děti? Ty byly z kočky úplně vedle. Jenom já jsem nedokázala zapomenout na to, co jsem slýchávala už od malička: „Kočky jsou falešné a za člověkem přijdou jen když chtějí
nažrat. Zato pes, to je něco úplně jiného...“  
Modelka dojedla, poctivě se umyla a lehla si na sluníčkem vyhřátou trávu na dvorku.
„Muro! Murino!,“ křikla paní Jurčová. Nebylo to ani moc hlasité. Modelka se okamžitě zvedla a utíkala za paní
Jurčovou.
„Ty zrádkyně!,“ pohoršila jsem se nad kočkou. „Sotva tě zavolá, už utíkáš. A to jsi právě dostala takovou dobrotu.
Už nic nedostaneš! Koťata, nekoťata. Zůstaň si u Jurčové. Tam dostaneš nažrat jednou za čas. A já ti tady tak podstrojuji... Je to fakt. Pes je pes.“
Zlobila jsem se na kočku, cítila jsem se uražená a odstrčená a vůbec mi nedocházelo, co mi řekla Terezka, když jsem jí to za hodinku vyprávěla.
„Ale mami, vždyť je to fajn. Ona ti právě Modelka ukázala, že ačkoli byla nažraná, běžela na zavolání za svou paní.
Ne pro žrádlo, ale prostě proto, že ji paní Jurčová volala. To bys měla spíš ocenit, ne?“
„Co mám ocenit? Že tady u nás žere a bydlí a pak zdrhne zpátky?“
„Přesně. Aspoň nemůžeš říct, že není věrná jako pes, jak to vždycky říkáš,“ smála se na mě dcera. „Vrátila se, protože na paní Jurčovou nezapomněla a má ji ráda.“
„Pěkně děkuji. Ráda... ráda...,“ zlobila jsem se dál a šla jsem do kuchyně připravit večeři.
Modelka se vrátila jakoby se nic nestalo. Motala se mi pod nohama a dělala na mě to své mrrrau a lísala se, až to pěkné nebylo. Mně se to ale líbilo.
„Pěkně vítám zrádkyně,“ podrbala jsem ji za uchem. „Tak jak jsi se měla, co? Byla jsi aspoň hodná? Nezlobila jsi paní Jurčovou? Vždyť jo, já vím. Ty jsi moje šikulka. Ty sis to pěkně zařídila, jen co je pravda. No, máš to u mě.“
Za rohem vykukovaly děti s Mirkem a pochechtávali se.
„Zmizte,“ usmála jsem se na ně. „Vždyť se tady v tom pyžamu nachladíte.“
Terezka s Vítkem utekli se smíchem do kuchyně.
Mirek se v pantoflích přišoural ke mně: „Stejně musíš Modelce připočítat k dobru, že má paní Jurčovou ráda a nedá se tebou uplatit.“
„Ještě ty začínej,“ objala jsem svého muže. „Zlobila jsem se na oko. Jenom na jedno. Na obě bych to nedokázala.“
A Mirek pohladil jednou rukou mě a druhou Modelku. 

6.část
Dostalo se nám té cti.

Šli jsme na výlet. Blízko od nás, v Rožnově pod Radhoštěm, je Skanzen. Už jsme tam byli nesčetněkrát, ale pokaždé se nám tam líbilo. Nejvíce jsme se těšili na Valašskou kyselicu. Tu jsem se sice naučila vařit i doma, ale v Rožnově byla jiná. Ne snad lepší... prostě jiná.
Vrátili jsme se k večeru a u chalupy už čekala Modelka. Přivítali jsme se
s ní a šli do chalupy, vybalit věci. Modelka dostala svoji misku jídla a šla si po svých. Já jsem se chystala umýt nádobí. Ve spartánských podmínkách na chalupě to vždycky znamená zatopit, ohřát vodu, nanosit nádobí do koupelny kde byla voda, a umyté odnést zpátky do kuchyně. S povzdechem jsem si vzpomněla na svůj dřez a vodu z vodovodu v paneláku. Pustila jsem se do práce, zatímco Mirek už zatápěl v kotli s vodou. Když už jsem začala nosit umyté nádobí do kuchyně, kde ho děti utíraly a schovávaly do skříněk, málem jsem zakopla o Modelku.  Procházela se mi pod nohama, jako cirkusový mopslík..
„Co je Modelko, vždyť už jsi jídlo dostala. Copak jsi měla málo?“
Šla jsem se podívat do misky, ale z té ani neubylo.
„Že bys chtěla raději mlíčko?“ vešla jsem do kuchyně. „Terezko, prosím tě, dej Modelce trošku mlíčka. Pořád se mi motá pod nohama. Třeba jí to maso nechutná.“
Když jsem se vracela s další várkou umytého nádobí, Modelka už byla u misky s mlékem. Napříště se mi však zase motala pod nohama a přidala důrazné mňau.
„Modelko, prosím tě, neotravuj. Co zase chceš? Copak nevidíš jak lítám?“
To už šel Mirek s talíři a málem o Modelku zakopl: „Krucinál kočko, co je?“
„Nevím co se s ní děje Mirku. Něco asi chce, ale já fakt nevím co.“
„Dali jste jí najíst?“
„Jasně že dali, ale ona si nedá říct.“
„Třeba jí to přejde.“
Nádobí umyto, utřeno, schováno. Zase bude den, dva klid. Mýt ho tady každý den je děs.
Zrovna jsem dávala dětem dobrou noc, když do dveří vešel Mirek: „Pojďte se na něco podívat. Děcka, vy si vezměte na sebe svetry.“ Tady na horách je i v létě zima, když je noc.
Mirek nás zavedl do sklepa. Tam, schoulené na zemi, pištělo malinké mourovaté koťátko.
Asi metr od něho seděla Modelka a bedlivě nás pozorovala.
Kdybychom právě viděli vycházet Vánoční hvězdu nad Betlémem, nebyli bychom více dojatí, nežli právě teď. Děti se hlasitě rozněžnily, až jsem je musela uklidnit, aby se ztišily. Vzala jsem koťátko do ruky a pozorovala jsem při tom Modelku. Ta se ihned postavila a sledovala, co bude dál.
Tiše jsem k ní promlouvala: „Holka moje zlatá, to je tvoje? Tak měla babička pravdu. Máš koťátka. Tohle se ti asi nějak zatoulalo, nebo vypadlo? Ale odkud?“
„Myslíš mami, že bude mít ještě někde další koťátka?,“ zašeptal Vítek.
„To vážně nevím Vítku. Asi ano. Zkusíme je najít.“
„Já myslím že určitě,“ ozval se Mirek. Najdeme je a toho Mourka dáme zpátky, ať mají svůj klid.“
Mourek zatím ležel v mé dlani a Modelka nás vedla ze sklepa na chodbu, odkud se šlo na půdu. Vždycky se podívala, jestli jdu s koťátkem za ní. Jakoby chtěla od nás odsouhlasit, že tam, kam jde, jít smí. Sice kočkám nerozumím, ale tohle bylo očividné. Modelka se zastavila pod schody které vedly na půdu.
„Chceš nahoru Modelko?,“ zeptala jsem se. Když opatrně vykročila na druhý schod, věděla jsem, že ano. Vylezli jsme až nahoru na půdu a tam Modelka zůstala, jakoby bezradně stát na místě.
Ozvala se Terezka: „Já si myslím, že Modelka hledá další koťata. Možná se jí rozutekla a ona nás přizvala na pomoc.“
„Nemyslím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Spíše mi to připadá, že chce najít nějaký pelíšek. Je tu děsná tma.“
„Už jdu,“ volal na nás ze zdola Mirek a v ruce svíral baterku. „Posvítím vám.“
„Přesně o tom jsme teď mluvili,“ ocenila tátovu předvídavost Terezka.
Dala jsem jí kotě do ruky: „Počkej s ním tady, já s taťkou zkusíme najít nějaký pelíšek. A raději si s tím koťátkem sedni. Kdyby už náhodou vypadlo, ať nepadá z výšky.“
Terezka si sedla na podlahu a Vítek vedle ní. My s Mirkem jsme šli prohledat půdu. Nikde nic. Žádná další koťata. Co teď? Modelka chodila s námi, ale k žádnému pelíšku nás nedovedla.
„Tak co, Modelko, Kde máš ty drobečky,“ povzbuzovala jsem ji.
Po půlhodině hledání jsme to vzdali.
Vzadu na půdě stála stará skříň. Byly v ní jenom samé starší šaty, které se čas od času použili, když někdo přijel na návštěvu a nebyl na zdejší počasí připravený. Vzala jsem jeden kožich, vystlala jsem jím dno skříně a na kožíšek položila Mourka. Modelka si k němu okamžitě lehla.
Spokojeně jsem se usmívala. „Tak tohle jsi chtěla.“
Pohladili jsme ji, pochválili a šli jsme taky spát. Už byla skoro půlnoc.

7.část
„Kočky se množí dělením,“
prohlásila Terezka, když jsme ráno, celí nedočkaví, vyběhli na půdu podívat se na koťátko a místo jednoho jsme našli dvě. Druhé bylo strakaté, tříbarevné a zlostně na nás prskalo, sotva jsme se přiblížili.
„Takže přece jenom máš více koťátek,“ vrhla jsem pohled na pyšnou Modelku. Celé dopoledne jsem musela krotit děti, ale také sebe, abych nevylezla nahoru na půdu, podívat se na koťata. Byla tak krásná! Odolávali jsme opravdu jen těžko.
Po obědě jsme seděli v kuchyni, když nás volal Mirek zvenčí: „ Honem, rychle, pojďte se podívat!“
Doběhli jsme pozdě.
„Právě jsem viděl Modelku, jak tahá další kotě po schodech nahoru. Bylo celé černé.“
„Škoda, že jsme to nestihli,“ litovala Terezka.
„ Když s ním Modelka lezla nahoru, tak jí asi uprostřed schodů vypadlo a skutálelo se dolů,“ pokračoval Mirek ve vyprávění. „ Chtěl jsem jí pomoct, ale to už byla Modelka u Černého, znovu ho popadla za kožíšek a nesla ho nahoru. Volal jsem na vás, ale už bylo pozdě.“
„Jdu se podívat nahoru,“ řekla Terezka a odhodlaně vykročila. Zakazovat jí cokoli v této chvíli bylo nad mé síly. Kočkám holt asi klidu nedopřejeme. Všichni jsme byli zvědaví a všichni jsme se šli podívat. Ve skříni se choulila k Modelce tři koťátka a sála maminčino mlíčko.
„Budeme tě muset Modelko dobře krmit, ať máš hodně mlíčka,“ řekla jsem starostlivě a už jsem přemýšlela, jaké žrádlo je pro takovou kočku nejlepší.
Do večera přibylo do pelíšku další kotě. Tentokrát bylo celé bílé s rezavými flíčky a obrovskýma ušima. Protože nám připomínalo postavičku z filmu Gremlins, pojmenovali jsme koťátko po ní. Jmenovala se Mogwai.
 Celé hodiny jsme dokázali pozorovat ta stvořeníčka a brzy jsme vypozorovali, které koťátko má navrch, které se bojí, které je nejrychleji u jídla... Černý s Barevnou se nás dost báli a ani při hraní nás nepřestávali kontrolovat, jestli jsme dost daleko. Mourek byl trošku odvážnější a nejvíc kamarádil s Mogwaiem. Mogwai byl statečný jako Čuk a Gek. Vůbec se nebál. Když jsme si ho chtěli vyfotit, klidně přišel až k fotoaparátu a zapózoval. Nejraději si hrál s námi a také mu nevadilo, když jsme ho pohladili. Byl to náš favorit a tak už to zůstalo.
Začala jsem vyvařovat nejen nám, ale také kočkám, protože když jde o děti, tak se neznám. 

O psech bych věděla hodně, ale to mi teď nebylo nic platné. Z kočkami jsem neměla žádné zkušenosti. Půjčila jsem si v knihovně všechny knížky, které tam o kočkách měli.
„Tady čtu, jéžíšimariáá, že kočky vůbec nemají pít mléko! A my jim mléko dáváme!“
„Ukaž, kde to píšou?,“ přišla se Terezka podívat.
„No tady,“ ukazovala jsem prstem na řádky v knížce, „přečti si to.
„No fakt, prý se jim v bříšku srazí. To teda slyším prvně.“
„Já taky. Vždycky všichni dávají kočkám mléko.“
„Co jim máme dávat to tam nepíšou?“
„To si musím teprve přečíst,“ a četla jsem dál.
Přibývajícím množstvím přečtených stránek jsem si už skoro zoufala.
„Úplně všechno jsme dělali špatně. Mirku, děti, jde se nakupovat.“
„To nemyslíš vážně,“ vzpouzel se Mirek. „Přestaň šílet, vždyť jsou to jenom kočky.“
„Jsou, ale malé a sami se o sebe nepostarají. Modelka na ně už taky nestačí. Rostou jako z vody. “
„Jasně že rostou, když je tak vykrmuješ. To je samý vývarek a kuřecí drobečky a mlíčko...“
„No!“ povytáhla jsem významně obočí, „a to si představ, že jsem se dočetla, že mlíko se kočkám vůbec nemá dávat! Taťko. Tatínku, přece bys je nenechal...“
„Nechal,“ usmál se Mirek s povzdechem a vzdal se.

8.část
Život s koťaty

Koťátka nám devastovala půdu a my jsme byli štěstím bez sebe. Podivná rovnice.
Modelka se ukázala být úžasnou, starostlivou matkou a zcela si získala mé srdce.
Vždy, když nastal čas na krmení, slezla Modelka z půdy za mnou do kuchyně. Pak si jen tak sedla před práh kuchyně a čekala. Byla trpělivá. Čekala někdy hodně dlouho, než jsem jídlo přichystala. Pak, když viděla, že mám v ruce talíř, vedla mě nahoru, zpátky na půdu. Sama šla příkladem a začala jíst jako první. To byla jediná chvilka, kdy se nechala pohladit. Netrvalo dlouho a přidala se k ní i koťata. Modelce jsem začali říkat Mamino, když už teď byla máma, a ona kupodivu slyšela i na toto jméno, přestože se původně jmenovala Muro. Když byla Mamina z dosahu, koťata zalezla pod skříň a vylezl jenom Mogwai. Ten jediný se nebál a Mirek mu prorokoval špatný osud: „Ty špatně dopadneš prcku. Vůbec nemáš pud sebezáchovy. Podívej se na mě, jak jsem veliký. Musíš na sebe dávat pozor.“
„Navíc je celý bílý, bude vidět i z dálky,“ přitakávala jsem svému muži.
„Tak si ho vezmeme domů,“ vložil se do toho Víťa. „U nás doma bude v bezpečí.“
Vyvalila jsem na něho oči: „Jak jsi na tohle přišel?“
„Vždyť on k nám chce mami,“ bránil svůj názor Vítek.
Terezka se přidala: „Víťa má pravdu. Mogwai se k nám vždycky měl.“
„A kdo říkal, že si vezmeme nějakou kočku domů? To bych snad musel o tom něco vědět ne?“, řekl Mirek.
„Co s kočkou v paneláku. Jenom by se tam trápila,“ souhlasila jsem.
„Ale já bych se o ni staral,“ nevzdával se Víťa.
„Nic. Žádná kočka do baráku,“zarazila jsem debatu.
Jenomže časem přece jen vyvstala otázka, co tedy vlastně s koťaty. Po vesnici jsem se už ptala, jestli někdo nějaké nechce, ale bez úspěchu. Koček bylo všude dost. Ještě tak kocourka by vzali, ale kočku ne. Začali jsme tedy zjišťovat, které z koťat je kočka a které kocourek.
To se ví. Už jenom ten odchyt nebyl jednoduchý.
Nalili jsme do talíře mléko a čekali, až se koťata přiblíží. Netrvalo to dlouho. Všechna se sešla u talíře a začala pít. Byl na ně úžasný pohled. Čtyři hlavičky ponořené v mléce, čtyři zadečky seřazené vedle sebe a čtyři ocásky vysoko zdvižené.
„To by byla fotka!,“ smála se Terezka.
„To tak natočit na kameru, a poslat do Neváhej a toč.“
Černý dopil první. Odešel kousek od talíře s mlékem a začal se oblizovat.
„Podívej se na něho,“ řekla Terezka. Je celý černý, jen čumák a fousky má bílé. Ten je tak slaďoučký.“
„Copak, copak. Tak už ne Mogwai, ale Černý?“, popichovala jsem dceru.
„Mně se Černý líbí.“
„Kdyby to bylo na mně, vzala bych Maminu. To je kočka!“
„No mami,“ divila se Terezka. „Ty přece kočku nechceš domů.“
„Máš pravdu, ale kdybych si mohla vzít Maminu... to by bylo něco. Ale právě ji vzít nemůžeme. Je to kočka skoro toulavá. Ta by strašně trpěla, kdybychom ji vzali do paneláku.“
„Počkej mami. Rozumím tomu dobře, že uvažuješ o tom, že si nějaké to kotě vezmeme?“
„Já nevím. Fakt nevím. A taťka by určitě nesouhlasil, Terezko. Pojď. Podíváme se jim na ty prdelky, než zalezou pod skříň.“
Malí si to nedali líbit. Za všechny mi to nakonec vysvětlila Barevná, když mi zasekla drápy do ruky.
„Au, pusť mě, vždyť to bolí,“ křičela jsem.
„Chyť ji pevně mami,“ volala na mě Terezka.
„Neposlouchej tu holku a okamžitě mě pusť,“ vřískala Barevná a zasekla do mě další drápky.
„Já už ji neudržím, to bolí, au,“ odhodila jsem vztekle kočku na zem. „Co ti dělám? To nemůžeš chvilku vydržet?“
„Takhle asi těžko zjistíme pohlaví,“ řekla Terezka. „Podívej jak je vyplašená,“ ukázala Terezka na Modelku.
„Neboj se Mamino. Já jim neublížím. Neboj,“ uklidňovala jsem Modelku a pohladila ji.
Vzdala jsem to. Prostudovala jsem, co se dalo, ale nebylo to k ničemu. Veškerá dostupná literatura i s ilustracemi mi nebyla k ničemu. Prostě se to nedalo poznat.

9.část
Konec prázdnin.

Nastal čas, kdy jsme se pomalu chystali opustit naše letní sídlo. Zanedlouho začne škola.
Seděli jsme na půdě a sledovali jsme, jak koťata stojí frontu před starým pekáčem, naplněným kočičí podestýlkou. Černý poctivě vykonával potřebu a ostatní čekali, až se v pekáči uvolní místo.
„To by mě zajímalo, jak ty kočky přišly na to, že je to na čůrání,“ přemýšlela Terezka nahlas.
„Možná je to naučila Modelka,“ řekl Vítek a vymýšlel novou hračku pro kočky.
„Co to bude, až to bude,“ zeptala jsem se jen tak. Svou vynalézavostí mě můj syn stále ještě překvapoval.
„A odkud to věděla Mamina,?“ zajímala se dál Terezka.
„Copak já vím,“ odpověděla jsem. „V knížkách jsem se dočetla, že kočky jsou velice čistotné a tahle podestýlka prý je dokonce láká. Mamina tam ale nechodí. Začala chodit do sklepa na uhlí. Tam si ulevuje ona.“
„Tak proto to uhlí tak smrdělo, když jsme minule topili,“ zvedl hlavu od práce Víťa.
„Asi. Možná proto. Já jsem ten sklep už zamkla, aby tam Mamina nemohla,“ řekla jsem a dál jsem pozorovala, jak se malí střídají v pekáči. Kdyby se jim zachtělo, a přeskládali by naši chalupu na Rubikovu kostku, se mnou by to nehnulo.
„Jenom nevím, jak to uděláme s jídlem, když tady teď nebudeme,“ starala jsem se.
„To se ještě nenašel nikdo, kdo by chtěl nějaké kotě? Vždyť by jim chytalo myši,“ ptala se Terezka.
„Bohužel, nenašel,“ povzdychla jsem si. „Každý mi řekl, že tady koček pobíhá dost a svoji vlastní nepotřebují.“
„Hmm, tak to je blbý,“ zhodnotila situaci dcera.
Vítek vstal a začal zkoušet, jak se bude koťatům líbit nová hračka. Poskládal ze stavebnice konstrukci, do které pověsil papírek. Malí sice zpočátku váhali, ale pak se do hraní pustili s vervou. Hračka měla úspěch.
Před odjezdem nám bylo do ouvej a Vítek málem plakal: „Oni tady sami umřou.“
„Neumřou, neboj,“ uklidňovala jsem syna. „Těch granulí, co jsem jim nasypala! To jim chvilku vydrží a já za nimi přijedu, abych jim zase přidala. Vždycky ve středu sem přijedu, když budete ve škole. No a pak v pátek po škole už můžeme jet za nimi zase. Tak si to spočítej. V neděli večer odjedeme, ve středu se tu stavím já, a v pátek večer jsme tady zase.“
Vítek zapřemýšlel a trošku se uklidnil.
Jak jsem řekla, tak to také bylo. Jezdila jsem tak měsíc. Začalo jít do tuhého. Koťata byla tak akorát k odběru, ale nikdo je nechtěl.
„Já mít barák, tak si je vezmu všechny, ale takhle...“stěžovala jsem si Mirkovi.
„Ne! Všechny ne,“ vyděsil se Mirek. „Jednoho si vezměte, třeba Mogwaje, ale všechny ne.“
Udiveně jsem pohlédla na svého muže: „Ty souhlasíš s tím, že si jednoho můžeme vzít domů? Od kdy?“
„Jinak mi tam nataháš všechny,“ zdůvodnil ten obrat Mirek.
„No to tedy doslova čučím. Vždyť jsi říkal, že žádná kočka ti nesmí přes práh.“
„To jsem říkal, ale když vás vidím, jak tady blbnete kvůli kočkám...“
„Terezka říkala, že by brala i psa. Toho už chce hodně dlouho.“
„Vím. Nezapomněl jsem. Vyhrožujete tím pořád. Psa ne. Kočku ještě snesu. S tou se aspoň nemusí běhat ven.“
„Já bych si vzala Modelku, ale vím, že to nejde.“
„Tak zrovna tu si nemůžeš vzít, vždyť je to kočka zvyklá na...“
„Já vím. Na les a vesnici. Nemůžu ji zavřít do paneláku. A navíc je jediná, kdo se tady o ty malé postará.“
Políbila jsem svého muže na zamračené čelo a šla jsem na dvorek, sdělit tu novinu dětem.

10.část
Kotě sem, kotě tam.
Z vesela je rozdávám. Mourka sousedovi, Černého kamarádce mojí tety a Mogwai půjde s námi domů. Jenom Barevná zůstala na ocet.
„Co s ní bude mami,“ zajímalo Víťu.
„Já myslím, že si s ní Mamina zajde zpátky k paní Jurčové na seno. Tam, odkud přišla. Víš, tam jim půjde teplo z kuchyně.“
„A co budou jíst, když teď jim už nebudeme vozit jídlo?“
„Párkrát jim ještě něco přineseme. No a Mamina je zdatná lovkyně a Barevná už taky není žádné tintítko. Podívej jak mají husté kožíšky. Bude jim teplo. Ony si spolu už poradí. Všechna koťata by Mamina neuživila, ale sami s Barevnou si poradí.“
Vítek kývl na souhlas a více se už nevyptával. Dobře, že tak. Sama jsem doufala, že mám pravdu. Ještě že ta ostatní koťata našla domov.
Stalo se to najednou, v jeden den. Přišla k nám sousedova děvčata, že prý by jedno koťátko chtěla.
„Já ale, holky zlaté, nevím, jestli máme kocourky, nebo kočičky.“
„Maminka říkala, že by chtěla raději kocourka, ale je to prý skoro jedno.“
„Dobře. Tak si pojďte vybrat,“ zavedla jsem je na půdu.
Vybraly si Mourka a já jsem jim jejich volbu schválila. Řekla jsem jim všechno, co jsem o něm věděla a co jsme vypozorovali. Jaké má Mourek nejraději jídlo a jaké hračky... Ale holčiny neposlouchaly. Byly okouzlené tím drobečkem, který se k nim tulil.
„O Mourka bude dobře postaráno,“ hleděla za nimi spokojená Terezka.
„Taky si myslím,“ snažila jsem se zamaskovat slzy. „Jsou to hodní lidé a o svá zvířátka se starají.“
Za malou chvilku se však děvčata vrátila: „Babička říkala, že když nepoznáte kočku od kocourka, tak jí máte všechny přinést. Ona to pozná.“
„No hurá, sláva. To je skvělé. Hned tam přijdu, jen co je pochytám.“
Posbírali jsme koťata do velikého proutěného koše a odnesli za starou paní.
„Všechno to jsou kocouři,“ tvrdila paní. „Já to poznám, věřte mi. Můžete je klidně nabízet. Jsou to kluci.“
„Tak to jsem ráda,“ těšila jsem se. „Budeme mít větší šanci, že si je někdo vezme.“
Mourek už byl v teple a zaopatřený, ale co Černý a Barevná? Poděkovali jsme a šli po vesnici nabízet koťátka.
Všimli jsme si malého, hezkého domečku s pohádkovou zahrádkou. Proč to nezkusit tady?
„Kdepak holky, já jsem už měla kocourka. Byl celý černý, ale už umřel a já už dalšího nechci. Ledaže by byl taky celý černý, ale takového nemáte,“ usmívala se na nás stará paní ze zahrádky.
„Ale my máme černé kotě,“ nabízela Terezka.
„Opravdu?,“ zajímala se paní, odkryla koš a podívala se dovnitř. Koťata to považovala za povel k útěku a začala se sápat ven. Tak tak jsme tomu úprku stačili zabránit. Černého popadla ta paní a hned se mu koukla pod ocásek.
„Je to kocourek,“ tvrdila Terezka a hned povyprávěla o babičce svých kamarádek.
„Opravdu. Je to kocourek,“ dokončila paní prohlídku a tváře jí zrůžověly.“ Tak to budeme kamarádi.“ Popadla Černého za kožíšek a přitiskla si ho k sobě: „Pojď Murko, dám ti mlíčko. Budeme spolu spinkat a povídat si a tobě se asi nejvíc bude líbit v kuchyni na peci, že?“
Stará paní se k nám otočila zády a už vůbec nevnímala naši přítomnost. Teprve ze dveří svého domečku nám zamávala a zmizela i s Černým. Terezce ukápla slzička. Barevnou jsme vrátili zpátky na půdu a Mogwai jel s námi domů.
 

11.část
Mogwai Honzou.

„Jak ho převezeme, když nemáme přepravku?“
„V téhle tašce Vítku. Podívej. Vystlala jsem ji dekou. To se Mogwaiovi určitě bude líbit.“
Položila jsem Mogwaie do tašky a tašku jsem dala na klín Terezce, která už seděla připravená v autě na zadním sedadle. Vyjeli jsme. Cesta domu trvá asi tak hodinku. Snad se to Mogwaiovi nebude zdát dlouho. Mogwaiovi se ale v tašce nelíbilo.
„Musím ho vytáhnout mami, už ho nemůžu v té tašce udržet.“
„Dobře Terezko, ale dej pozor, aby ti neutekl.“
Mogwai se ale rychle zklidnil, stočil se Terezce do klína a usnul.
„Ještě dvacet minut a jsme doma,“ oznámila jsem dětem.
„Dobře že tak,“ prohlásila Terezka. „Mogwai mě totiž právě počůral.“
„No nazdar. Budeš to muset Terezko vydržet až domů.“
„To je v pohodě mami. Mně to nevadí.“
Musela jsem se usmát, nad statečností své dcery. Když šlo o Mogwaie, nevadilo jí vůbec nic.
Doma položila kocourka do připraveného pelíšku a čekala, kdy se zase probudí. Mogwai se opravdu probudil a koukal zdola na desku kuchyňského stolu. „Co to je? Kam jsem se to dostal?“
„Mogwaiku, to se divíš co? Už jsi doma. Doufám, že se ti tady bude líbit,“ promlouvala ke kocourkovi Terezka a nabídla mu pár granulí a vodu.
„Mami, Mogwai zbaštil, co viděl a vůbec nevypadá, že by se mu tady nelíbilo,“ hlásila dcera. „Vypadá docela klidně.“
„To je prima Terezko,“ odpověděla jsem a dál vybalovala tu hromadu věcí, které jsme si z chalupy přivezli.
„Hm, zajímavé. Není to sice jako na chalupě na půdě, je tady tak čisto a jinak to tady voní, ale Terezka je tady takže... A hele. Tohle znám,“ uviděl Mogwai kočičí záchůdek a zamířil k němu.
„Mamí, mamí, on si Mogwai sám našel záchod a vyčůral se tam.“
„Tak to je skvělé Terezko,“ radovala jsem se. „Doufám, že mu to vydrží.“
A vydrželo. Všechno probíhalo nad očekávání dobře. Nastala noc, a Mogwai musel do pelíšku v kuchyni.
„Táák, Mogwaiku,“ uspávala jsem kocourka v pelíšku. „Ježíši, to je hrozné jméno. Terezko! Víťo!“
„Co se děje?“
„Děti, nemohli bychom Mogwaiovi říkat jinak? Já si na to v životě nezvyknu.“
„Proč? Vždyť je to prima jméno. Mně se líbí,“ oponovala Terezka.
„Já už na to myslím delší dobu. Prostě se mi nelíbí a navíc se mi i špatně vyslovuje.“
„Mně je to jedno. Klidně můžeme vymyslet nějaké jiné,“ řekl Víťa.
„Jiné ne. Mně se líbí Mogwai,“ nedala se Terezka a drbala Mogwaie za ušima.
„No jak myslíš Terezko, ale ještě si to nech projít hlavou, ano? Třeba by se nám podařilo dát mu jméno, které by se líbilo všem a dobře by se vyslovovalo. Dokud si ještě na to Mogwai nezvykl,“ přemýšlela jsem nahlas. „Co ty na to Mogwaiku, no?,“ obrátila jsem se k Mogwaiovi.
„Mně je to jedno, jak na mě budete volat. Já stejně přijdu, jen když budu chtít,“ zívl Mogwai.
Terezka se nechala zviklat: „Jaké jiné jméno bys mu mami chtěla dát?“
„Nevím. Já jen, že tohle mi prostě nesedí. Je to jakoby mokval, hnisal. No prostě to není to pravé ořechové.“
„Mokval? No fuj mami. Ty máš tedy přirovnání.“
„No ale zní to tak. To musíš uznat,“ zastal se mě Vítek.
„Tak dobře. Vymyslíme mu jiné jméno. Ale jaké?,“ vzdala se Terezka.
„Co třeba Honza?,“ navrhla jsem. „Tak se jmenuje kocourek od paní ze zoo prodejny. Říkají mu Hanýsek. Mně se to docela líbí.“

...pokračování příště..